Vzdychající mlhy

Postavy: Acallmh, Nuada
Období: Bez udání času
Obsah: Romantická (asi) Eragon ff, věnovaná nejmlilejší Kajušce <3
Věková hranice: Bez omezení
Beta-read: Cath, Karoli, Kajka X)

Moře. Miluje, pláče, raduje se, nenávidí, lituje, touží, sní, vzdychá, žije... a nikdy neumírá.

Ach, průzračná svůdkyně pod azurem nebe,
zlatavá hladina mě volá a láká.
plavil bych se navěky,
nebýt elfské panny,
která mě volá a láká.

Srdce mé svázala bělostnou stuhou,
tu nic nepřetrhne, jen moře kouzelné,
a navždy zůstanu jat mezi stromy a vlnami.

V každém elfském srdci zůstala touha po zvuku šumění vody, po drobných kapičkách slané vody, které jim bičují obličej, když je příboj, po vůni slaného vzduchu. I když si půvabný lid našel své místo pod stínem staletých borovic, nikdy se nevzdal lásky k moři. Lásky, která jednou přešla v posedlost.

V dávných dobách žil v jednom dnes už zapomenutém a neexistující městě na severovýchodě Du Weldenvarden mladík jménem Acallamh. To město, Detai, leželo v ne příliš obydlené části rozsáhlých lesů. Žilo tam pouze pár rodin. Městečko bylo vystavěno v místech, kde les přecházel v obrovskou louku plnou pampelišek. Podnebí zde bylo teplé. Mohlo za to moře, u kterého se město nacházelo. Říkalo se mu Mlžné moře, protože každé ráno, brzy za úsvitu, nebyla vodní hladina skoro vidět, povalovaly se po ní chomáče husté, mléčně bílé mlhy.
Acallamh seděl na bílé písčité pláži a upřeně hleděl do obrovské vodní masy, která ho svou velkolepostí úplně pohlcovala. Co chvíli přiběhla na pobřeží zatoulaná vlnka a pohladila jeho bosé nohy. Ve dlani žmoulal zrnka jemného písku a v hlavě se mu samy skládaly verše o vodě, o mušlích a o hejnu nenansytných racků. Byl tak zabrán do svých myšlenek, že ignoroval čísi vzdálené volání. Proč tak křičí? Ať mě nechají na pokoji.
"Acallamhe!" zaznělo mu těsně u ucha a někdo položil ruku na jeho rameno. Škubnul sebou, zvednul hlavu a spatřil nad sebou svou matku.
"Ano?" zeptal se nepřítomně.
Lidau se shovívavě usmála. "Přijel druhý bratranec tvého otce, pochází až z Nädindelu. Pojď a také ho uvítej."
Acallamhovi se nechtělo opouštět pobřeží, ale nechtěl urazit tak vzácného hosta. Zvedl se, otřepal si písek z tuniky a zamířil s Lidau k jejich domovu. Acallamh přiložil dva prsty na své rty a zdvořile pozdravil starší elfy, bratrance Käie a jeho ženu. Teprve pak si všimnul dívky stojící za nimi. Měla dlouhé stříbřité vlasy, které jí ve volných vlnách splývaly na ramena, výrazné oči jí lemovaly husté řasy. Měla na sobě pouze prosté, světlé šaty, ale to jí na kráse neubíralo ani v nejmenším. Už už ho chtěla pozdravit, ale Acallamh ji předběhl.
"To je naše dcera Nuada."
"Acallamh."
Rodiče obou se zapletli do rozhovoru, kdežto jejich děti zmizely ven.
Šli pomalu po louce a hleděli kdesi do dáli, ale oba cítili, že mezi nimi vzniká zvláštní pouto.
Acallamhovi se zrychlil tep. Nesměle, bez rozmyslu, natáhl ruku a chtěl chytit tu její. V poslední chvíli si to rozmyslel a stáhl ji zpátky. Doufal, že si toho nevšimla. Rozpačitě se zadíval jinam. Skoro se vylekal, když se jejich prsty propletly. Nuada mezi nimi prolomila tichou a nekončící propast. Acallamh sebral více odvahy, vždy byl plachý, pevněji stisknul její dlaň a s úsměvem na rtech se s ní rozběhl k místu, které mu bylo nejmilejší. Nuada se nebránila.
Připadali si jako úplně malé děti, které spolu chtějí zažít spoustu dobrodružství, chtěji projít celý svět a chtějí objevovat tajemství života.
Prudce zastavili na kraji strmého, ale nízkého útesu. Pod nimi se rozprostírala malá, dobře schovaná pláž se spoustou drobných kamínků. Stěny útesu byly vytvarovány do nejrůznějších výklenků, takže se dolů dalo pohodlně dostat.
Nuada pustila svého společníka a hbitě začala šplhat dolů. Acallamh neotálel a pustil se za ní. Když už byla Nuada skoro na zemi, Acallamh rychle seskočil, stáhl ji s sebou a oba dopadli do měkkého písku. Elfka se rozesmála křišťálovým hlasem. Prohrábal Acallamhovi jeho uhlové vlasy. Nuada voněla po květinách a i když vypadala křehce, vyzařovala z ní energie a temperament. Acallamh si užíval každý její dotyk, v tom momentě nemyslel na nic jiného. Ani nevěděli jak, ocitli se v náručí hoto druhého a jejich rty se poprvé spojily v krátký, ale pro ně důležitý polibek. Acallamh vzal Nuadu opatrně do náručí, jako by se bál, že se roztříští jako sklo a nesl ji k moři. Když už byla voda Acallamhovi po pás, Nuada mu vyklouzla a ladně se ponořila pod hladinu. Napodobil ji. Oba je obklopovalo tíživé ticho. Navzíjem si sobě otevřeli celou mysl, dvě duše splynuly v jednu, byli i jedno tělo, uvězněné ve spárech jejich nekonečného podvodního tance.
Najednou se stalo něco, co Nuadu překvapilo. V mysli jejího druha byla ještě jiná silnější láska k někomu jinému. Acallamh tento pocit nevnímal, byl šťastný, že je ve vodě a ona mu víská vlasy. Čím déle byl v moři, tím víc nevnímal Nuadu. Ta se rozzlobeně stáhla z jeho vědomí a vyplavala na hladinu. Ani si toho nevšimnul. Nuada doplavala na pobřeží, tam se kouzlem osušila a odešla.

Zahanbený Acallam se domů doplahočil mnohem později než Nuada. Našel ji, jak sedí na nízké větvi jedné borovice. Styděl se. Přisedl si k ní. Než si stačil pořádně rozmyslet, co jí řekne, dívka ho předešla.
"Už pozítří odjíždíme, možná bych i chtěla zůstat, ale otec mi to nedovolí." Hlas měla pevný a rozhodný. "Jestli jsi to dnes myslel vážně a tvé první city nelhaly, pojeď se mnou."
"Já..." zajíkl se. "Miluji tě, jsi ta nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy potkal, ale..."
"Bez toho ale by to nešlo?"
"Nešlo. Nuado, víš... Já miluji oceán, nemůžu odejít někam, kde není, je to mé všechno. Nemůžu být zároveň tady a tam s tebou, ale věř mi, že kdyby to šlo... Srdce mám na dvě půlky, nevím co dělat. Všude budu nešťastný."
Nuada mlčela, ale její tvář se změnila na bezvýraznou masku. Trvalo dlouho, než promluvila. "Jak myslíš. Vím, že se nerozhodneš, ale stejně na tebe budu čekat. Rok, ne víc. Přijeď..."

S duší rozervanou, rozdrásanou,
utrhl jsem růži planou,
s tím, že ji dám pravé lásce, jediné.
Utrhl jsem růže dvě.

Komentáře