2.Špatný den

Následující ráno jsem měl v hlavě vymyšlený přesný plán. Skoro celou noc jsem nespal. Přemýšlel jsem, jak to všechno provedu. Rozhodl jsem se, že rodičům se o ničem nezmíním. Vlastně se nikomu o ničem nezmíním. Pro matku i otce by to byla poslední kapka. Máti by se nervově zhroutila a táta by se vydal s vidlemi v ruce zabít Scamandera. To nepřipadalo v úvahu. A v práci se prostě vypařím a nechám tam lísteček, že jsem odjel na zaslouženou a hlavně dlouhou dovolenou. Během těch několika probdělých hodin jsem si uvědomil, že celá tahle moje akce je vlastně dost nebezpečná. Přece jenom, vydat se na milost a nemilost pětinohým chlupatým potvorám, které milují lidské maso a ještě by mě mohly ušlapat svými kopyty. No nebyla to smrt, kterou jsem si pro sebe představoval. Vždyť já jsem přece chtěl umřít jako hrdina v boji s rozlíceným drakem! Ale já jsme prostě chtěl něco dokázat, přece jsem tu magizoologii nestudoval jenom proto, abych trčel celé dny za stolem v kanclu a přehraboval se v papírech. Potřeboval jsem provětrat šosy v terénu, nic už nemohlo moje rozhodnutí zvrátit. Ani Sue, kdyby se to náhodou dozvěděla a pak by přede mnou klečela a plakala ať nejezdím... Hm, poznámka číslo jedna, nestýkat se před cestou s mou asistentkou.
Do práce jsem zásadně chodil pěšky. Potřeboval jsem aspoň nějaký pohyb. Navíc mě hrozně bavil pohled na roztržité mudly, kteří spěchali do škol (někdy vám povím o jejich školách, to se budete za břicho popadat!) a do zaměstnání. Několikrát jsem po cestě zastavil v nějakém mudlovském podniku na snídani.
Přemisťoval jsem se až u červené telefonní budky, nechtělo se mi chodit vchodem pro návštěvníky, asi bych byl pro smích. Vlastně jsem byl pro smích i proto, že chodím pěkně po svých.
"Dobrý, Simone," pozdravil jsem chlapíka u Bezpečnostní služby.
"Dobrý," zamručel a dál si četl noviny.
"Poslyšte, ve kterém patře jsou archívy? Pracuju tu už dost dlouho, ale tohle nevím."
"Druhé patro." Dostalo se mi odpovědi, aniž by na mě Simon pohlédl. Pokrčil jsem rameny a zamířil jsem k výtahům. Jako vždy bylo obtížné vecpat se do jedné z kabinek, ale uspěl jsem. Namísto do čtvrtého podlaží, kde jsem obyčejně vystupoval, jsem si ještě chvíli počkal.
"Druhé patro, odbor pro uplatňování kozelnických zákonů, kanceláře oddělení nepatřičného užívání kouzel, ústředí bystrozorů a administrativních služeb Starostolce."
To ta ženská nemůže hlásit, že je tu i archív? Taková důležitá věc a jak to mám potom vědět?
Vystoupil jsem spolu s několika dalšími kouzelníky. Nastalo dilema. Doleva nebo doprava? Tak třeba doprava. O deset minut později jsem usoudil, že ta levá strana bude ta pravá. Měl jsem se řídit tím starým následuj své srdce.
Ulevilo se mi, když jsem stanul před velkými dveřmi se zlatou cedulkou, na které stálo velkým písmem Archív.
Stál jsem v chodbě, které vévodil vysoký pult vypadající jako barový. Doufal jsem, že za ním sedí někdo, kdo mi pomůže.
"Zdravím," řekl jsem a naklonil jsem se, abych přes ten pult viděl. Zabodly se do mě oči patřící slečně s ironickým úsměvem a dvěma ledabyle zapletenými copy.
"Co je? Nebo teda... co si přejete?"
"Rád bych se podíval do archívu."
"Neříkejte! Já že si jdete koupit koblihy..."
Zamračil jsem se. Vypadala jenom o něco málo starší než je Sue, ale pusu měla nejspíš ostrou řádně.
"To vás tu nechají s tímhle vychováním?"
"Jak vidíte. No tak co potřebujete, zdržujete mě tady."
"Nikdo další tady není," upozornil jsem si podrážděně.
"To je jedno, ale někdo by přijít mohl. Navíc, ještě mám hodně práce a čas jsou peníze, tak sebou hněte."
To už se nikde nepěstuje úcta ke staršímu člověku? No dobře, teprve mi táhlo na čtyřicet, ale byl mezi námi jistý rozdíl minimálně deset let.
"Fajn. Chci se podívat do oddělení map."
"Dobře. Jméno?"
"Doktor John Marold Marcus..."
"Nejsme v telenovele, stač jméno a příjmení."
"Co je to telenovela?" zeptal jsem se.
Dívka znuděně zamlaskala. "To je fuk. To jméno!"
"John Helius."
"Oddělení?"
"Dohled nad kouzelnými tvory."
"Jaké mapy chcete vidět?"
"Upravené, s nezakreslitelnými místy."
"Tak to prrr!" zabrzdila mě a opřela se lokty o stůl. "Na tohle potřebujete speciální povolení od vedoucího oddělení."
"Na co?"
"Na co?! Tohle není jenom tak, může jít o nebezpečnou věc. Kdo ví, co máte za lubem, milý doktore!"
"Tak do toho vám vážně nic není," odsekl jsem podrážděně. Ta malá holka mě začínala štvát.
"Máte pravdu, intimnosti vynecháme."
"Ještě chvíli tu počkejte, já vám to povolení hned přinesu."
"Tak to hodně štěstí!" zavolala za mnou posměšně.

><

"Jule? Jule!"
"Co je?" Julian se s trhnutím probudil z nepohodlného spánku na svém psacím stole.
"Krucinál nespi pořád, nebo ti ztrhnu prémie."
"No jo... tak co je?"
"Je tu dneska Roger?" Tím jsem myslel naše šéfa.
"Jestli po něm něco chceš, počkej tak deset let, než se uklidní. Kamaráde, starouš je dneska na všechny jako pes. Dokonce chtěl vyhodit Sue, protože mu do kafe dala kostku cukru navíc, no chápeš to?"
"A sakra."
"Co jsi po něm vlastně chtěl?" vyzvídal Julian.
"Ale, jenom takovou drobnost. Povolení pro vstup do archívu."
"Potřebuješ to hned?"
"Co nejdřív..."
"Tak to zkus, třeba se nechá obměkčit."
"To je jako předhodit sám sebe hypogrifovi v říji!" zachechtal jsem se.
"Ale za pokus nic nedáš."
"Ještě uvidím." Zamyslel jsem se. Tohle nebylo moc dobré, tohle nebylo vůbec dobré. "Poslouchej, neznáš tu holku dole v archívu?"
"Znám. Josephine Bellyová. Neříkej, že si ji sbalil!"
"Ale nesbalil," odbyl jsem ho skoro dotčeně.
"Tak to se ti divím. Možná že je malá a drzá, ale pěkná je, to jo. A prý je dost chytrá, má několik škol."
"Tak proč potom tvrdne na takovém místě? Proč tu nemá lepší práci?" Já jsem se jí zastával? Někdy se sobě nestačím divit. "Když dělá někde archiváře stačí vědět, kde je pravá a levá strana."
"Ale ona se ucházela o místo v našich právních kancelářích, ale tam ji nevzali, kdo ví proč. A protože ona nutně potřebovala nějakou práci a peníze, vzala, chtě nechtě, co mohla."
Tak teď už mi jí vážně bylo trochu líto. Systém našeho ministerstva se nezapře.
"Tak já zkusím za staroušem zajít zítra," řekl jsem nakonec, abych prolomil trapné ticho a odehnal Josephine, které zůstala viset ve vzduchu. "Měj se," mávnul jsem na Juliana a šel jsem si po svých.
Ukázalo se, že jsem se rozhodl správně. Šéf toho dne vyrazil dva lidi. Ještě že mám tu mužskou intuici.
Druhého dne jsem slušně zaklepal na dveře Rogerovy kanceláře a vešel jsem dovnitř.
Roger Meyers seděl na židli s vysokým opěradlem, něco škrábal na kus pergamenu a tvářil se, jako by byl vrah a ten nebohý pergamen jeho oběť.
"Jestli něco chceš, tak máš smůlu, vypadni!" vyštěkl na mě, ani jsem nestihnul nic říct.
"Hele, šéfe, je to jenom drobnost!" Nemohl jsem se nechat takhle odbýt.
Vztekle se na mě podíval. "Tak si sedni, ale Heliusi, jestli je to nějaká pitomost, tak letíš!"
Kdybych si nebyl jistý... já jsem si vlastně jistý nebyl, že je to muž, myslel bych si, že má své dny.
"Díky, šéfe." Sedl jsem si naproti němu. "Potřeboval bych povolení pro vstup do archívu s mapami."
Meyers zvedl obočí do nevídaných výšin. "Rozmysli si to dobře. Buď hned odejdeš a budeš dál naším zaměstnancem nebo tu zůstaneš, budeš mě přemlouvat a zdržovat a v tom případě si běž hledat jinou práci."
"Ale tohle je fakt důležité!"
"Neříkej! Říkal jsi, že chceš k mapám, že? A když chceš nějakou mapu znamená to, že se chystáš prásknout do bot a někam odjet. Myslel sis, že mám mozek jak veverka? Já tu teď potřebuju každého, rozumíš? Každého. Od včerejška tu máme dvě mezery a kdyby se něco stalo, je nás tu málo."
"To ale není můj problém, že jsi je vyrazil!"
Roger teď už vážně vypadal jako masový vrah a já vycítil, že je dobré vyhlásit ústup. "Počítám do tří..."
"Ale ty mě nemůžeš vyhodit! Máš málo lidí!" stihnul jsem ještě zakřičet, než za mnou prásknul dveřmi.
Intuice zklamala, nemožné se stalo skutečným. Vztekle jsem kopl do něčího psacího stolu. Ten někdo tam naštěstí nebyl, jinak bych zase musel poslouchat nějaké nadávky. A bylo to v háji. Vždyť ty Meyersovy argumenty neměly žádnou logiku. On dneska celkově vypadal a choval se, jako by neměl svých obvyklých pět po hromadě. Plácal nesmysly. Jeden člověk by přece nebyla až taková hrůza. I když jsem neměl ani trochu hlad, šel jsem se do jídelny nimrat v obědě.

>><<

Kdysi jsem tak přemýšlel, že by jsem byl schopný vlastně všeho. Nikdy jsem nějaká zábrany neměl a klidně bych se prošel jen v rouše Adamově po celém ministerstvu. Ale ponížit se před tou malou holkou a prosit ji, aby mi tu mapu vydal bez povolení, to NIKDY!
"Dobrý den, slečno!" pozdravil jsme tím nejsladším hlasem, jaký jsem svedl a zamával jsem jí před nosem kytkou gerber.
"Ne."
"Vždyť ani nevíte, co chci!" Já vím, že to ví, ale snažil jsem se udržet konverzaci.
"Myslíte, že jsem malá a blbá?" Když se na mě podívala, začal jsem přemýšlet, jestli není příbuzná s Meyersem, teď vypadali docela podobně.
"To bych si nedovolil."
"Nechte si tu ironii," vyprskla. "Ono to bylo nějak takhle. Váš šéf vám to povolení nedal a tak jste si myslel, že když mi dáte tenhle plevel a budete dělat, že jste na mě milý, tak vám tu mapu dám. Ale to jste se spletl. I kdyby jste se prošel po ministerstvu celý nahatý..."
To jsem tak průhledný?!
"...tak máte smůlu, s mapou se rozlučte. A se mnou taky. Sbohem."

1.Bezhlavě

Nová kapitolovka, haha. Sem zvědavá, jestli ji dopíšu XD

Postavy: John Helius, Sue Duglasová, Josephine Bellyová
Období: Bez určení času
Obsah: Šílený doktor + mapa + nebezpečí = průšvih
Věková hranice: 60+ XDD
Beta-read: Slunenka

Dobrý den. Rád bych se vám představil, když dovolíte. Mé jméno je John Marold Marcus Helius. Ach, zapomněl jsem na svůj titul! DOKTOR John Marold Marcus Helius. Doktor magizoologie, tedy vědy, která studuje kouzelná zvířata, jak jste jistě, vy inteligentní jedinci, pochopili. Ale nestal bych se magizoologem, nebýt mých drahých rodičů, kteří mi odmítali koupit hafoně, když jsem byl ještě malý kluk. To mě dost popudilo, všichni mí přátelé měli hafoně a já v tomhle směru rozhodně nechtěl vyčnívat. Bydleli jsme v mudlovské čtvrti, takže mi byl odepřen i pastelníček, maguár a hrabák. To už mě ale vážně dopálilo a rozhodl jsem se, že si obstarám nějakého mazlíčka sám. Doma jsem se pořádně začetl do úžasné knihy Fantastická zvířata a kde je najít, která je dnes pro mě jako Bible. Mlok Scamander byl, je a vždy bude mým velkých vzorem. U mých rodičů už Mlok nebyl tak populární, nejspíš jim pořádně lezl krkem, protože tatínek i maminka mu kladli za vinu, že jsem domů tahal salamandry, plísňáčky, kteří nám zapáchali v celém domě nebo ramony, vzácné ryby, kvůli kterým jsme měli problémy s naším ministerstvem. A já se jen potichu smál, protože si za to rodiče mohli sami. Měli mi koupit hafoně.
Tento sešit je sbírka mých zápisků z cesty na ostrov Drear, který se nachází poblíž Skotska. Sešit jsem se rozhodl dát k uveřejnění až po mé smrti, takže už jsem nejspíš na onom světě. Nebo mi ho někdo ukradl, ale v tom případě jsem mrtvý taky, protože mě trefil šlak.
I tak klidně čtěte dál a vydejte se se mnou za dobrodružstvím.

>><<

Obě hodinové ručičky se pomalu, ale jistě blížily ke dvanáctce a já jsem seděl za svým stolem v kanceláři, znuděně jsem civěl před sebe a žvýkal jsem tvrdou koblihu. Přede mnou ležel obrovský stoh papírů, z většiny to byly nějaké stížnosti. Že někomu utekl ohňový krab. Že nějaký mudla narazil při plení na zahrádce na dlaždičouna. Že někoho ohrožoval na procházce drak. Pche...
Tahle práce tak strašně zevšedněla, i když byla zvířata mou největší láskou. Ale sedět nad papíry mě vážně nebavilo. Toužil jsem po nějakém vzrušení, které by mě vytrhlo ze denního stereotypu.
Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř nakoukla moje sličná asistentka Sue.
"Jdete na oběd?" zeptala se.
Normálně bych vyskočil a pádil za ní, sakra vždyť to byla nejhezčí holka z podlaží. Co všechny muže tak přitahovalo? Možná to blonďaté mikádo, možná ta krásná ofinka, možná ty linky, možná ty její nohy.
Mezi lidi se mi moc nechtělo, tak jsem jenom rozmrzele zahučel, že nikam nejdu.
Sue přešla k mému stolu a opřela se o něj. "Ale no tak, doktore..." Věkový rozdíl mezi námi dvěma ji zřejmě nevadil. No uznejte, mně táhne na čtyřicet a ona sotva vylezla z Bradavic.
Zamračeně jsem na ni zamžoural a snažil jsem se nedívat na její hrudník.
"Že jste to vy, tak půjdu." Dobře, to je naposledy, co jsem se nechal takhle obměkčit. No tak možná ještě jednou se nechám... nebo dvakrát... zmlkni mozku!
"Já věděla, že kývnete, mám vás přečteného," usmála se Sue.
"Vážně? Tak to gratuluju, víte o mě víc, než já sám o sobě." No, Johne, nic inteligentnějšího nebude? Ne!
Seběhli jsem schody dolů do jídelny a při tom mě napadlo, že by měli zakázat nošení minisukní.
I když bylo v jídelně narváno, vetřeli jsme se kolegům z našeho oddělení. Ti vypadali, že nás rádi vidí. Mezi přestávkami, kdy civěli na Sue se s nimi dalo i normálně mluvit.
"Slyšeli jste o tom bláznovi ze Skotska?" nadhodil téma Julian, specialista na draky.
Sborově jsem všichni zavrtěli hlavou.
"Tak to musíte vědět! Představte si, nějaký chlapík se sám, úplně sám vydal na Drear, prý aby chytil nějakého pětinoha a přeměnil ho zpátky na člověka, aby potvrdil nebo vyvrátil tu pověst! No cvok, ne?"
Tentokrát všichni sborově hlavou kývali, teda až na mě. Co je na tom vlastně tak bláznivého? Vždyť to byl vážně jediný způsob, jak tu legendu ověřit. Prý cvok... Tak co jsem potom já?
"Co se s ním stalo?" Nemohl jsem se přece nezeptat.
"No co asi!" Jul si poklepal na čelo. "Je po něm."
"A to se ví jak? Vždyť je tam vstup zakázaný," upozornil jsem ho zdvořile.
"No jasný," kývnul Julian, "ale vypravila se tam nějaké expedice o třiceti členech a ti našli to, co z něj zbylo."
Sue zbledla, vypadala, že je jí nevolno.
"A ti přežili?" Byl jsem zvědavý jako puberťák, co se dospěláckých věcí týče.
"Jo."
Mozek mi šrotoval o sto šest. Kdybych tam vážně jel a zjistil, jak to doopravdy je, musela by se učebnice magizoologie přepsat! A to díky mně! Už jsem se málem viděl, jak držím v ruce nové vydání školní učebnice, nadýmám se pýchou a dole na obálce je napsáno, že jsem přispěl k obsahu.
"Johne? Johne! Vnímáš?" žduchnul do mě George, další z party.
"Ne," odvětil jsem a rychle jsem vstal. "Omluvte mě," vyhrknul jsem a pádil jsem zpátky do svého kutlochu. Cestou jsem do někoho vrazil, ale bez omluvy jsem utíkal dál, i když se za mnou ozvaly vzteklé nadávky.
Do kanceláře jsem vrazil jako uragán. Cílem mého útoku byla knihovna. Přesně jsem věděl, co hledám. Malou, ohmatanou brožurku, kterou jsem kdysi našel v jednom zašlém vetešnictví. Málem jsem radostí zavýskal, když jsem ji konečně držel v ruce. Na koženém přebalu skvěl nápis Stvůra či člověk. Nikterak originální, ale přesto výstižný název. Zapáleně jsem v ní začal listovat.
V těchto několika stránkách byl podrobně popsán příběh dvou rodin, jednoho ostrova a dávného tajemství. Sedl jsem si za stůl, vyčaroval jsem si kafe, začetl jsem se a nevnímal jsem čas. Na poslední stranu jsem dostal, když už se za falešnými okny smrákalo. I když jsem o pětinozích věděl všechno, musel jsem si osvěžit jejich "historii" a taky jsem chtěl načerpat co nejvíc informací o ostrově Drear.

Legendy praví, že na ostrově Drear kdysi žily dvě kouzelnické rodiny, McClivertovi a MacBoonovi. Kouzelnický souboj, v němž se v opilosti utkali Dugald, náčelník klanu McClivertů, a Quintius, náčelní klanu MacBoonů, skončil údajně Dugaldovou smrtí. Vypráví se, že tlupa pomstychtivých McClivertů pak jedné noci obklíčila sídlo MacBoonových a všechny příslušníky jejich klanu proměnila v nestvůrné pětinohé tvory. McClivertové si až příliš pozdě uvědomili, že proměmění MacBoonové jsou v této podobě nesrovnatelně nebezpečnější (MacBoonové byli pověstní jako velcí kouzelničtí nešikové). Navíc se MacBoonové postavili na odpor všem pokusům vrátit jim zpět lidskou podobu. Obludy do posledního vyvraždily všechny McCliverty, takže na ostrově nezůstal jediný člověk. Teprve tehdy nestvůrným MacBoonům došlo, že nezbyl-li nikdo naživu nikdo, kdo by uměl zacházet s kouzelnou hůlkou, jsou nuceni ve své současné podobě na věčné časy.

Nejhorší na tom bylo, že se nikde neposkytovala informace o tom, kde přesně se onen ostrov nachází, to kvůli bezpečnosti obyvatelstva, hlavně tedy mudlů. Prostě se to místo začarovalo, aby bylo nezakreslitelné a konec. Ale přece někde musí existovat mapa s přesnými informacemi o poloze Drearu. To, že se zatím žádného pětinoha nepodařilo chytit mně nijak nevadilo. Když to nedokázali jiní, tak já taky ne. Chci říci, že já to dokážu! Postavil jsem se a začal jsem zamyšleně přecházet po místnosti. Potom jsem si rozsvítil, protože jsem v té tmě zakopnul o své vlastní křeslo. Ten hluk přivolal Sue odvedle.
"Děje se něco, Johne?" zeptala se trochu vyděšeně, když mě uviděla, jak se válím po podlaze.
"Ne, ne, ne, všechno je v pořádku, jenom běžte," ujistil jsem ji, ne moc přesvědčivě. Ale i tak odešla.
Kde jsem to skončil? Aha, u mapy. No a kde jinde by ta mapa měla být než tady na ministerstvu? Možná je na našem oddělení, ale nevěděl jsem o tom, že bychom tu někde měli archivní a tajné materiály. Archív! To je ono! Tam je přece všechno! Každý výtisk denního i večerního věštce, všechny historické listiny a mapy jsou tam taky. Potěšeně jsem se zašklebil, teď už jenom stačilo najít tu správnou mapu, sehnat nějaké vybavení a vydat se na cestu. A pak už zbývalo jenom přežít... Ale co, nejsem žádný salát, o kouzelných tvorech toho ví víc pouze sám Mlok. Asi si myslíte, že jsem blázen. Ale já cvok nejsem. Můj osobní lékař mi řekl, že jsem psychicky naprosto v pořádku. Musím jenom doufat, že je v pořádku i můj ošetřující.
Unaveně jsem si protřel oči a nalil jsem do sebe zbytek kávy. Byla odporně studená. Zašklebil jsem se nechutí, sbalil jsem si věci a na sebe jsem hodil svůj pršák. Možná jsem byl trochu divný, že jsem ho nosil i v parném létě, ale co na tom.

Hm... ahoj?

Je všeobecně známo, že Kája je člověk mimořádně líný.
Takže sbohem má stránko! Stejně to tam mám pořád ráda a doteď vidím, jak jsem ji spouštěla. A je konec.
Od této chvíle bydlím tady. <3 Ve spící pampelišce. A v záhlaví jsou dveře v poušti. To jsem zase měla tvůrčí a originální chvilku. To nic.

PS: S-banky v Alagaesii forever!!

Asi nějaké oblíbené stránky

Stránky
Athena | Camelia | Colleen | Franky J | Elenril | Kajka | Kristine | Morrigan | Nightee | Sarah | Titany

Blogy
Aurore | Darklady | Happy | Gify | Laurittei | Lizz | Slunenka

Ostatní
Fan-rockfort.net