2.Špatný den

Následující ráno jsem měl v hlavě vymyšlený přesný plán. Skoro celou noc jsem nespal. Přemýšlel jsem, jak to všechno provedu. Rozhodl jsem se, že rodičům se o ničem nezmíním. Vlastně se nikomu o ničem nezmíním. Pro matku i otce by to byla poslední kapka. Máti by se nervově zhroutila a táta by se vydal s vidlemi v ruce zabít Scamandera. To nepřipadalo v úvahu. A v práci se prostě vypařím a nechám tam lísteček, že jsem odjel na zaslouženou a hlavně dlouhou dovolenou. Během těch několika probdělých hodin jsem si uvědomil, že celá tahle moje akce je vlastně dost nebezpečná. Přece jenom, vydat se na milost a nemilost pětinohým chlupatým potvorám, které milují lidské maso a ještě by mě mohly ušlapat svými kopyty. No nebyla to smrt, kterou jsem si pro sebe představoval. Vždyť já jsem přece chtěl umřít jako hrdina v boji s rozlíceným drakem! Ale já jsme prostě chtěl něco dokázat, přece jsem tu magizoologii nestudoval jenom proto, abych trčel celé dny za stolem v kanclu a přehraboval se v papírech. Potřeboval jsem provětrat šosy v terénu, nic už nemohlo moje rozhodnutí zvrátit. Ani Sue, kdyby se to náhodou dozvěděla a pak by přede mnou klečela a plakala ať nejezdím... Hm, poznámka číslo jedna, nestýkat se před cestou s mou asistentkou.
Do práce jsem zásadně chodil pěšky. Potřeboval jsem aspoň nějaký pohyb. Navíc mě hrozně bavil pohled na roztržité mudly, kteří spěchali do škol (někdy vám povím o jejich školách, to se budete za břicho popadat!) a do zaměstnání. Několikrát jsem po cestě zastavil v nějakém mudlovském podniku na snídani.
Přemisťoval jsem se až u červené telefonní budky, nechtělo se mi chodit vchodem pro návštěvníky, asi bych byl pro smích. Vlastně jsem byl pro smích i proto, že chodím pěkně po svých.
"Dobrý, Simone," pozdravil jsem chlapíka u Bezpečnostní služby.
"Dobrý," zamručel a dál si četl noviny.
"Poslyšte, ve kterém patře jsou archívy? Pracuju tu už dost dlouho, ale tohle nevím."
"Druhé patro." Dostalo se mi odpovědi, aniž by na mě Simon pohlédl. Pokrčil jsem rameny a zamířil jsem k výtahům. Jako vždy bylo obtížné vecpat se do jedné z kabinek, ale uspěl jsem. Namísto do čtvrtého podlaží, kde jsem obyčejně vystupoval, jsem si ještě chvíli počkal.
"Druhé patro, odbor pro uplatňování kozelnických zákonů, kanceláře oddělení nepatřičného užívání kouzel, ústředí bystrozorů a administrativních služeb Starostolce."
To ta ženská nemůže hlásit, že je tu i archív? Taková důležitá věc a jak to mám potom vědět?
Vystoupil jsem spolu s několika dalšími kouzelníky. Nastalo dilema. Doleva nebo doprava? Tak třeba doprava. O deset minut později jsem usoudil, že ta levá strana bude ta pravá. Měl jsem se řídit tím starým následuj své srdce.
Ulevilo se mi, když jsem stanul před velkými dveřmi se zlatou cedulkou, na které stálo velkým písmem Archív.
Stál jsem v chodbě, které vévodil vysoký pult vypadající jako barový. Doufal jsem, že za ním sedí někdo, kdo mi pomůže.
"Zdravím," řekl jsem a naklonil jsem se, abych přes ten pult viděl. Zabodly se do mě oči patřící slečně s ironickým úsměvem a dvěma ledabyle zapletenými copy.
"Co je? Nebo teda... co si přejete?"
"Rád bych se podíval do archívu."
"Neříkejte! Já že si jdete koupit koblihy..."
Zamračil jsem se. Vypadala jenom o něco málo starší než je Sue, ale pusu měla nejspíš ostrou řádně.
"To vás tu nechají s tímhle vychováním?"
"Jak vidíte. No tak co potřebujete, zdržujete mě tady."
"Nikdo další tady není," upozornil jsem si podrážděně.
"To je jedno, ale někdo by přijít mohl. Navíc, ještě mám hodně práce a čas jsou peníze, tak sebou hněte."
To už se nikde nepěstuje úcta ke staršímu člověku? No dobře, teprve mi táhlo na čtyřicet, ale byl mezi námi jistý rozdíl minimálně deset let.
"Fajn. Chci se podívat do oddělení map."
"Dobře. Jméno?"
"Doktor John Marold Marcus..."
"Nejsme v telenovele, stač jméno a příjmení."
"Co je to telenovela?" zeptal jsem se.
Dívka znuděně zamlaskala. "To je fuk. To jméno!"
"John Helius."
"Oddělení?"
"Dohled nad kouzelnými tvory."
"Jaké mapy chcete vidět?"
"Upravené, s nezakreslitelnými místy."
"Tak to prrr!" zabrzdila mě a opřela se lokty o stůl. "Na tohle potřebujete speciální povolení od vedoucího oddělení."
"Na co?"
"Na co?! Tohle není jenom tak, může jít o nebezpečnou věc. Kdo ví, co máte za lubem, milý doktore!"
"Tak do toho vám vážně nic není," odsekl jsem podrážděně. Ta malá holka mě začínala štvát.
"Máte pravdu, intimnosti vynecháme."
"Ještě chvíli tu počkejte, já vám to povolení hned přinesu."
"Tak to hodně štěstí!" zavolala za mnou posměšně.

><

"Jule? Jule!"
"Co je?" Julian se s trhnutím probudil z nepohodlného spánku na svém psacím stole.
"Krucinál nespi pořád, nebo ti ztrhnu prémie."
"No jo... tak co je?"
"Je tu dneska Roger?" Tím jsem myslel naše šéfa.
"Jestli po něm něco chceš, počkej tak deset let, než se uklidní. Kamaráde, starouš je dneska na všechny jako pes. Dokonce chtěl vyhodit Sue, protože mu do kafe dala kostku cukru navíc, no chápeš to?"
"A sakra."
"Co jsi po něm vlastně chtěl?" vyzvídal Julian.
"Ale, jenom takovou drobnost. Povolení pro vstup do archívu."
"Potřebuješ to hned?"
"Co nejdřív..."
"Tak to zkus, třeba se nechá obměkčit."
"To je jako předhodit sám sebe hypogrifovi v říji!" zachechtal jsem se.
"Ale za pokus nic nedáš."
"Ještě uvidím." Zamyslel jsem se. Tohle nebylo moc dobré, tohle nebylo vůbec dobré. "Poslouchej, neznáš tu holku dole v archívu?"
"Znám. Josephine Bellyová. Neříkej, že si ji sbalil!"
"Ale nesbalil," odbyl jsem ho skoro dotčeně.
"Tak to se ti divím. Možná že je malá a drzá, ale pěkná je, to jo. A prý je dost chytrá, má několik škol."
"Tak proč potom tvrdne na takovém místě? Proč tu nemá lepší práci?" Já jsem se jí zastával? Někdy se sobě nestačím divit. "Když dělá někde archiváře stačí vědět, kde je pravá a levá strana."
"Ale ona se ucházela o místo v našich právních kancelářích, ale tam ji nevzali, kdo ví proč. A protože ona nutně potřebovala nějakou práci a peníze, vzala, chtě nechtě, co mohla."
Tak teď už mi jí vážně bylo trochu líto. Systém našeho ministerstva se nezapře.
"Tak já zkusím za staroušem zajít zítra," řekl jsem nakonec, abych prolomil trapné ticho a odehnal Josephine, které zůstala viset ve vzduchu. "Měj se," mávnul jsem na Juliana a šel jsem si po svých.
Ukázalo se, že jsem se rozhodl správně. Šéf toho dne vyrazil dva lidi. Ještě že mám tu mužskou intuici.
Druhého dne jsem slušně zaklepal na dveře Rogerovy kanceláře a vešel jsem dovnitř.
Roger Meyers seděl na židli s vysokým opěradlem, něco škrábal na kus pergamenu a tvářil se, jako by byl vrah a ten nebohý pergamen jeho oběť.
"Jestli něco chceš, tak máš smůlu, vypadni!" vyštěkl na mě, ani jsem nestihnul nic říct.
"Hele, šéfe, je to jenom drobnost!" Nemohl jsem se nechat takhle odbýt.
Vztekle se na mě podíval. "Tak si sedni, ale Heliusi, jestli je to nějaká pitomost, tak letíš!"
Kdybych si nebyl jistý... já jsem si vlastně jistý nebyl, že je to muž, myslel bych si, že má své dny.
"Díky, šéfe." Sedl jsem si naproti němu. "Potřeboval bych povolení pro vstup do archívu s mapami."
Meyers zvedl obočí do nevídaných výšin. "Rozmysli si to dobře. Buď hned odejdeš a budeš dál naším zaměstnancem nebo tu zůstaneš, budeš mě přemlouvat a zdržovat a v tom případě si běž hledat jinou práci."
"Ale tohle je fakt důležité!"
"Neříkej! Říkal jsi, že chceš k mapám, že? A když chceš nějakou mapu znamená to, že se chystáš prásknout do bot a někam odjet. Myslel sis, že mám mozek jak veverka? Já tu teď potřebuju každého, rozumíš? Každého. Od včerejška tu máme dvě mezery a kdyby se něco stalo, je nás tu málo."
"To ale není můj problém, že jsi je vyrazil!"
Roger teď už vážně vypadal jako masový vrah a já vycítil, že je dobré vyhlásit ústup. "Počítám do tří..."
"Ale ty mě nemůžeš vyhodit! Máš málo lidí!" stihnul jsem ještě zakřičet, než za mnou prásknul dveřmi.
Intuice zklamala, nemožné se stalo skutečným. Vztekle jsem kopl do něčího psacího stolu. Ten někdo tam naštěstí nebyl, jinak bych zase musel poslouchat nějaké nadávky. A bylo to v háji. Vždyť ty Meyersovy argumenty neměly žádnou logiku. On dneska celkově vypadal a choval se, jako by neměl svých obvyklých pět po hromadě. Plácal nesmysly. Jeden člověk by přece nebyla až taková hrůza. I když jsem neměl ani trochu hlad, šel jsem se do jídelny nimrat v obědě.

>><<

Kdysi jsem tak přemýšlel, že by jsem byl schopný vlastně všeho. Nikdy jsem nějaká zábrany neměl a klidně bych se prošel jen v rouše Adamově po celém ministerstvu. Ale ponížit se před tou malou holkou a prosit ji, aby mi tu mapu vydal bez povolení, to NIKDY!
"Dobrý den, slečno!" pozdravil jsme tím nejsladším hlasem, jaký jsem svedl a zamával jsem jí před nosem kytkou gerber.
"Ne."
"Vždyť ani nevíte, co chci!" Já vím, že to ví, ale snažil jsem se udržet konverzaci.
"Myslíte, že jsem malá a blbá?" Když se na mě podívala, začal jsem přemýšlet, jestli není příbuzná s Meyersem, teď vypadali docela podobně.
"To bych si nedovolil."
"Nechte si tu ironii," vyprskla. "Ono to bylo nějak takhle. Váš šéf vám to povolení nedal a tak jste si myslel, že když mi dáte tenhle plevel a budete dělat, že jste na mě milý, tak vám tu mapu dám. Ale to jste se spletl. I kdyby jste se prošel po ministerstvu celý nahatý..."
To jsem tak průhledný?!
"...tak máte smůlu, s mapou se rozlučte. A se mnou taky. Sbohem."