pátek 11. ledna 2008

1.Bezhlavě

Nová kapitolovka, haha. Sem zvědavá, jestli ji dopíšu XD

Postavy: John Helius, Sue Duglasová, Josephine Bellyová
Období: Bez určení času
Obsah: Šílený doktor + mapa + nebezpečí = průšvih
Věková hranice: 60+ XDD
Beta-read: Slunenka

Dobrý den. Rád bych se vám představil, když dovolíte. Mé jméno je John Marold Marcus Helius. Ach, zapomněl jsem na svůj titul! DOKTOR John Marold Marcus Helius. Doktor magizoologie, tedy vědy, která studuje kouzelná zvířata, jak jste jistě, vy inteligentní jedinci, pochopili. Ale nestal bych se magizoologem, nebýt mých drahých rodičů, kteří mi odmítali koupit hafoně, když jsem byl ještě malý kluk. To mě dost popudilo, všichni mí přátelé měli hafoně a já v tomhle směru rozhodně nechtěl vyčnívat. Bydleli jsme v mudlovské čtvrti, takže mi byl odepřen i pastelníček, maguár a hrabák. To už mě ale vážně dopálilo a rozhodl jsem se, že si obstarám nějakého mazlíčka sám. Doma jsem se pořádně začetl do úžasné knihy Fantastická zvířata a kde je najít, která je dnes pro mě jako Bible. Mlok Scamander byl, je a vždy bude mým velkých vzorem. U mých rodičů už Mlok nebyl tak populární, nejspíš jim pořádně lezl krkem, protože tatínek i maminka mu kladli za vinu, že jsem domů tahal salamandry, plísňáčky, kteří nám zapáchali v celém domě nebo ramony, vzácné ryby, kvůli kterým jsme měli problémy s naším ministerstvem. A já se jen potichu smál, protože si za to rodiče mohli sami. Měli mi koupit hafoně.
Tento sešit je sbírka mých zápisků z cesty na ostrov Drear, který se nachází poblíž Skotska. Sešit jsem se rozhodl dát k uveřejnění až po mé smrti, takže už jsem nejspíš na onom světě. Nebo mi ho někdo ukradl, ale v tom případě jsem mrtvý taky, protože mě trefil šlak.
I tak klidně čtěte dál a vydejte se se mnou za dobrodružstvím.

>><<

Obě hodinové ručičky se pomalu, ale jistě blížily ke dvanáctce a já jsem seděl za svým stolem v kanceláři, znuděně jsem civěl před sebe a žvýkal jsem tvrdou koblihu. Přede mnou ležel obrovský stoh papírů, z většiny to byly nějaké stížnosti. Že někomu utekl ohňový krab. Že nějaký mudla narazil při plení na zahrádce na dlaždičouna. Že někoho ohrožoval na procházce drak. Pche...
Tahle práce tak strašně zevšedněla, i když byla zvířata mou největší láskou. Ale sedět nad papíry mě vážně nebavilo. Toužil jsem po nějakém vzrušení, které by mě vytrhlo ze denního stereotypu.
Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř nakoukla moje sličná asistentka Sue.
"Jdete na oběd?" zeptala se.
Normálně bych vyskočil a pádil za ní, sakra vždyť to byla nejhezčí holka z podlaží. Co všechny muže tak přitahovalo? Možná to blonďaté mikádo, možná ta krásná ofinka, možná ty linky, možná ty její nohy.
Mezi lidi se mi moc nechtělo, tak jsem jenom rozmrzele zahučel, že nikam nejdu.
Sue přešla k mému stolu a opřela se o něj. "Ale no tak, doktore..." Věkový rozdíl mezi námi dvěma ji zřejmě nevadil. No uznejte, mně táhne na čtyřicet a ona sotva vylezla z Bradavic.
Zamračeně jsem na ni zamžoural a snažil jsem se nedívat na její hrudník.
"Že jste to vy, tak půjdu." Dobře, to je naposledy, co jsem se nechal takhle obměkčit. No tak možná ještě jednou se nechám... nebo dvakrát... zmlkni mozku!
"Já věděla, že kývnete, mám vás přečteného," usmála se Sue.
"Vážně? Tak to gratuluju, víte o mě víc, než já sám o sobě." No, Johne, nic inteligentnějšího nebude? Ne!
Seběhli jsem schody dolů do jídelny a při tom mě napadlo, že by měli zakázat nošení minisukní.
I když bylo v jídelně narváno, vetřeli jsme se kolegům z našeho oddělení. Ti vypadali, že nás rádi vidí. Mezi přestávkami, kdy civěli na Sue se s nimi dalo i normálně mluvit.
"Slyšeli jste o tom bláznovi ze Skotska?" nadhodil téma Julian, specialista na draky.
Sborově jsem všichni zavrtěli hlavou.
"Tak to musíte vědět! Představte si, nějaký chlapík se sám, úplně sám vydal na Drear, prý aby chytil nějakého pětinoha a přeměnil ho zpátky na člověka, aby potvrdil nebo vyvrátil tu pověst! No cvok, ne?"
Tentokrát všichni sborově hlavou kývali, teda až na mě. Co je na tom vlastně tak bláznivého? Vždyť to byl vážně jediný způsob, jak tu legendu ověřit. Prý cvok... Tak co jsem potom já?
"Co se s ním stalo?" Nemohl jsem se přece nezeptat.
"No co asi!" Jul si poklepal na čelo. "Je po něm."
"A to se ví jak? Vždyť je tam vstup zakázaný," upozornil jsem ho zdvořile.
"No jasný," kývnul Julian, "ale vypravila se tam nějaké expedice o třiceti členech a ti našli to, co z něj zbylo."
Sue zbledla, vypadala, že je jí nevolno.
"A ti přežili?" Byl jsem zvědavý jako puberťák, co se dospěláckých věcí týče.
"Jo."
Mozek mi šrotoval o sto šest. Kdybych tam vážně jel a zjistil, jak to doopravdy je, musela by se učebnice magizoologie přepsat! A to díky mně! Už jsem se málem viděl, jak držím v ruce nové vydání školní učebnice, nadýmám se pýchou a dole na obálce je napsáno, že jsem přispěl k obsahu.
"Johne? Johne! Vnímáš?" žduchnul do mě George, další z party.
"Ne," odvětil jsem a rychle jsem vstal. "Omluvte mě," vyhrknul jsem a pádil jsem zpátky do svého kutlochu. Cestou jsem do někoho vrazil, ale bez omluvy jsem utíkal dál, i když se za mnou ozvaly vzteklé nadávky.
Do kanceláře jsem vrazil jako uragán. Cílem mého útoku byla knihovna. Přesně jsem věděl, co hledám. Malou, ohmatanou brožurku, kterou jsem kdysi našel v jednom zašlém vetešnictví. Málem jsem radostí zavýskal, když jsem ji konečně držel v ruce. Na koženém přebalu skvěl nápis Stvůra či člověk. Nikterak originální, ale přesto výstižný název. Zapáleně jsem v ní začal listovat.
V těchto několika stránkách byl podrobně popsán příběh dvou rodin, jednoho ostrova a dávného tajemství. Sedl jsem si za stůl, vyčaroval jsem si kafe, začetl jsem se a nevnímal jsem čas. Na poslední stranu jsem dostal, když už se za falešnými okny smrákalo. I když jsem o pětinozích věděl všechno, musel jsem si osvěžit jejich "historii" a taky jsem chtěl načerpat co nejvíc informací o ostrově Drear.

Legendy praví, že na ostrově Drear kdysi žily dvě kouzelnické rodiny, McClivertovi a MacBoonovi. Kouzelnický souboj, v němž se v opilosti utkali Dugald, náčelník klanu McClivertů, a Quintius, náčelní klanu MacBoonů, skončil údajně Dugaldovou smrtí. Vypráví se, že tlupa pomstychtivých McClivertů pak jedné noci obklíčila sídlo MacBoonových a všechny příslušníky jejich klanu proměnila v nestvůrné pětinohé tvory. McClivertové si až příliš pozdě uvědomili, že proměmění MacBoonové jsou v této podobě nesrovnatelně nebezpečnější (MacBoonové byli pověstní jako velcí kouzelničtí nešikové). Navíc se MacBoonové postavili na odpor všem pokusům vrátit jim zpět lidskou podobu. Obludy do posledního vyvraždily všechny McCliverty, takže na ostrově nezůstal jediný člověk. Teprve tehdy nestvůrným MacBoonům došlo, že nezbyl-li nikdo naživu nikdo, kdo by uměl zacházet s kouzelnou hůlkou, jsou nuceni ve své současné podobě na věčné časy.

Nejhorší na tom bylo, že se nikde neposkytovala informace o tom, kde přesně se onen ostrov nachází, to kvůli bezpečnosti obyvatelstva, hlavně tedy mudlů. Prostě se to místo začarovalo, aby bylo nezakreslitelné a konec. Ale přece někde musí existovat mapa s přesnými informacemi o poloze Drearu. To, že se zatím žádného pětinoha nepodařilo chytit mně nijak nevadilo. Když to nedokázali jiní, tak já taky ne. Chci říci, že já to dokážu! Postavil jsem se a začal jsem zamyšleně přecházet po místnosti. Potom jsem si rozsvítil, protože jsem v té tmě zakopnul o své vlastní křeslo. Ten hluk přivolal Sue odvedle.
"Děje se něco, Johne?" zeptala se trochu vyděšeně, když mě uviděla, jak se válím po podlaze.
"Ne, ne, ne, všechno je v pořádku, jenom běžte," ujistil jsem ji, ne moc přesvědčivě. Ale i tak odešla.
Kde jsem to skončil? Aha, u mapy. No a kde jinde by ta mapa měla být než tady na ministerstvu? Možná je na našem oddělení, ale nevěděl jsem o tom, že bychom tu někde měli archivní a tajné materiály. Archív! To je ono! Tam je přece všechno! Každý výtisk denního i večerního věštce, všechny historické listiny a mapy jsou tam taky. Potěšeně jsem se zašklebil, teď už jenom stačilo najít tu správnou mapu, sehnat nějaké vybavení a vydat se na cestu. A pak už zbývalo jenom přežít... Ale co, nejsem žádný salát, o kouzelných tvorech toho ví víc pouze sám Mlok. Asi si myslíte, že jsem blázen. Ale já cvok nejsem. Můj osobní lékař mi řekl, že jsem psychicky naprosto v pořádku. Musím jenom doufat, že je v pořádku i můj ošetřující.
Unaveně jsem si protřel oči a nalil jsem do sebe zbytek kávy. Byla odporně studená. Zašklebil jsem se nechutí, sbalil jsem si věci a na sebe jsem hodil svůj pršák. Možná jsem byl trochu divný, že jsem ho nosil i v parném létě, ale co na tom.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Tahle povídka je skvělá, je všeobecně vtipná a má zajímavý námět, těším na pokračování - určo ji dopíšeš, donutím tě k tomu :D