Nekonečná povídka o mé malé depce

Postavy: Jedna smutná holka
Období: Současnost
Obsah: Taková hloupá krátká povídka, kterou jsem napsala v depce, a která je důkazem toho, jak strašně jsem průhledná. Děkuju Slunence za to, že mě v té depce podržela...
Věková hranice: Bez omezení
Beta-read: Slunenka

Byl pátek večer, půl deváté. Většina lidí teď seděla na svých pohodlných pohovkách, před plazmovými televizory, cpala se brambůrky a dívala se na nějakou pitomou reality-show, nebo na nějaký jiný stupidní rádoby vtipný program. Mladí puberťáci se potěšeně hrnuli na diskotéky, kde si mohli skvěle zapařit, nebo začínali rozjíždět oslavu svých osmnáctých narozenin. Možná teď nějaká dívka na své párty přijímala dárek od svého přítele a možná ho za to mile políbila.

Kdežto já jsem seděla v obývacím pokoji své jednašedesátileté babičky a dívala se na její staré hodiny na stěně, které každou celou dunivě odbíjely. Vteřinová ručička, která tichoulince tikala, nemilosrdně hnala vpřed, už bylo pět minut po půl deváté. Pohlédla jsem z panelákového okna na ulici. Co pár minut se po rozbité cestě trousily malé skupinky lidí, které se rozhodly pro krátkou noční procházku. Na tohle malé městečko, kde babička bydlela, začala padat tma. Slunce už se schovalo za obzor; jenom v místech, kde před chvílí zmizelo, zůstalo nebe lehoulince načervenalé. Ale i tahle červeň po chvilce zmizela a celá obloha si oblékla inkoustově modré šaty.

BIM! Hodiny odbily tři čtvrtě na devět.

V naší stověžaté matičce stál nedočkavý dav lidí před velkým pódiem. Už za pět minut se dočkají. Na ten okamžik čekali celou věčnost. Den, co den odpočítávali, kdy ten moment přijde. Už jen týden... pět dní... tři dny... 24 hodin... 16 hodin... hodina... už jenom pět minut...

Ze stříbrného tácu na konferenčním stolku jsem si vzala chlebíček obložený šunkovým salámem, tvrdým sýrem a rajčetem. Za normálních okolností by mi vážně chutnal a klidně bych si ráda přidala, ale teď jsem ho jen melancholicky, pomalu žvýkala a hleděla jsem na svůj obraz v zrcadle, které bylo přede mnou. Ve tváři jsem měla nic neříkající, neutrální výraz a oči jsem měla podivně prázdné. Konečně už uplynulo těch pět minut a bylo deset minut před devátou.

Ten dav lidí v Praze začal pískat, tleskat, nadšeně povykovat, když na pódium před nimi vstoupily čtyři mužské postavy a chopily se svých nástrojů. Nejspíš své publikum pozdravili a uvítali ho. Fanoušci se rozvášnili ještě víc, když se rozezněly struny dvou kytar pod prudkými údery trsátek. Brzy se k nim přidal hlubší zvuk basové kytary a tvrdé bouchání na bicí. Pak vystoupil dopředu k mikrofonu frontman kapely a začal zpívat. Pro některé z fandů to byly nejkrásnější okamžiky jejich života.

Kdežto já jsem seděla na pohovce a dívala se na klasický, romantický Hříšný tanec. Každý z vás ten film nejspíš zná, prostě slaďák z devadesátých let. Dlouho jsem ho neviděla a navíc byl z nabídky programů vlastně ten nejnormálnější. Co chvilku jsem kradmo pokukovala po nástěných hodinách, odpočítávala, kolik času ještě zbývá do konce koncertu a přemýšlela, které písničky asi hrají.

Možná tuhle.


And you leave me here on my own
Yeah you leave me here on the floor
You can't feel it
And you can't feel it
You can't feel it
And you can't feel anymore

Nebo tuhle.

You're laughing again, I'm so glad that she met you
As you start to explain something, I'm proud of you
But I forget all that, relax
And just enjoy the fact that life is good

Nebo taky úplně nějakou jinou. Ale mě to mohlo být jedno, když jsem tam nebyla. Hříšný tanec pomalu končil, jak jinak, než happy-endem. Francis a Johny si spolu naposledy zatančili a pak přišly na řadu nudné titulky.

V Praze zbývalo fanouškům posledních deset šťastných minut. I já jsem tyto minuty odpočítávala a čím míň jich bylo, tím víc jsem byla smutnější a tím víc jsem zíviděla těm, kteří měli možnost do našeho hlavního města jet. Hodiny jedenáckrát odbily, koncert už pravděpodobně skončil. Skupina se naposledy uklonila svým obdivovatelům a za hlasitého jásotu odešla do zákulisí. Ten dav lidí si ale určitě nepřál, aby odcházeli. Přáli si, aby na tom pódiu zůstali celou noc a zpívali jim. Taky bych si to přála, kdybych byla mezi nimi. Já se však jen zvadla z gauče a zamířila do malé koupelny, kterou tu babičky měla. Znovu jsem pohlédla na svůj obraz v zrcadle. Ale ne. I proti mé vůli byly mé oči skleněné od slz smutku, které mi nechtěně vyhrkly. Jedna z nich mi z oka vyklouzla a pomalu mi stékala po tváři dolů. Byla chladná a trochu mě na líčku lechtala. Rozpila mi slabou vrstvu řasenky, o které výrobci tvrdili, že je voděodolná. Rychle jsem tu vlhkou stopu setřela svým prstem a převlékla se do pyžama. Lehla jsem si do peřin na roztáhnutou pohovku. S hlubokým povzdechem a depkou na krku jsem si vzala nepopsaný sešit, který mě svými prázdnými řádky přímo vybízel k tomu, abych do něj začala psát. Tak jsem se tedy dala do toho....

Byl pátek večer, půl deváté. Většina lidí teď seděla na svých pohodlných pohovkách, před plazmovými televizory...

Komentáře