Ticho a tma

Postavy: Eva, Lukáš a jiní
Období: Současnost
Obsah: Tohle "dílko" vzniklo, když jsem tuhle měla depku. Tak jsem se z ní potřebovala vypsat.
Věková hranice: Od 12 let
Beta-read: Slunenka

„Za pět! Sednout!“
„Si jenom hloupá, nemožná kráva!“
„Ale v našich srdcích bude žít i nadále…“
„Víš, rozhodli jsme se s tatínkem, že se rozvedeme.“
Ano, takovým směrem se v poslední době ubíral můj život. Na sedmnáctiletou holku to docela ujde, nemyslíte? Do té nejhlubší černé propasti na světě, která se jmenuje deprese, jsem spadla, když můj malý bráška onemocněl závažným zápalem mozkových blan. Doktoři nám to řekli na rovinu, neměl žádnou šanci na přežití. Od toho rozhovoru s muži v bílých pláštích se celý můj svět zhroutil stejně, jako když fouknete do domečku z karet. Bráchu jsem měla vždycky strašně ráda. Byl takový věčný optimista celé naší rodiny. Na každém člověku viděl něco dobrého. I na své nemoci. Týden předtím, než umřel, mi z posledních řekl, že odchází někam, kde mu bude mnohem líp. Nikdy bych nečekala, že tohle oslyším z úst devítiletého kluka. Se slzami v očích jsem ho utěšovala, že se uzdraví a brzo si spolu zase zahrajeme fotbal, i když jsem věděla, že mu lžu. I on to věděl.
Potom, co odešel pryč, jsem jakoby neměla chuť žít. Měla jsem pocit, že zmizel kus mého vlastního já a zůstala po něm jen velká díra. Skoro týden jsem nevyšla z domu. Seděla jsem ve svém pokoji na posteli a přemýšlela jsem, proč jsem nebyla na jeho místě já. Dala bych svůj život za to, aby on mohl vesele běhat za míčem. Aby si potom našel holku, aby dokončil školu, aby měl děti…
Před očima jsem ho pořád měla. Jeho veselé oči, jeho stále usměvavou tvář. Ve škole, kde jsem nikdy nebyla moc oblíbená, šel můj prospěch prudce dolů. Ve vyučování jsem se nedokázala soustředit, byla jsem roztržitá, nervózní, kolikrát jsem neměla daleko k pláči. Ostatní z kolektivu se mi začali posmívat, začali mnou opovrhovat a stala jsem se outsidrem třídy.
Doma bylo taky peklo. Mamka se z bráškovy smrti nervově zhroutila a musel chodit na pravidelná sezení k psychologovi. Taťka oproti tomu propadl alkoholu. Kolikrát nepřišel večer domů a radši se opíjel v hospodě. Po čase už to oba mí rodiče nevydrželi a rozhodli se pro rozvod. Pro mě další rána pod pás…
Nalila jsem do sebe poslední kapky panáka, které mi zůstaly na dně sklenice. Ušklíbla jsem se. Vím, že nemám na pití roky, ale nějak své problémy řešit musím. Pořád trčím v depresi. A nikdo mi nehází záchranné lano, nebo mi nepodává žebřík, po kterém bych se dostala zpět do života.
„Špatný den?“ ozval se za mnou čísi, pro mě neznámý hlas.
Vzhlédla jsem od barového pultu. Vedle mě stál nějaký kluk, kterému mohlo být tak osmnáct. Měl špinavě blonďaté vlasy a modré oči.
„Víc, než si myslíš,“ utrousila jsem potichu a dál jsem si ho nevšímala.
„Možná bych tě mohl rozveselit,“ nabídl se on a povzbudivě se na mě usmál.
„Ne, to bys nemohl,“ odvětila jsem smutně.
„Tak to aspoň zkusíme, ne? Já jsem Lukáš.“
„Eva.“ Stiskli jsme si ruce.

Mýlila jsem se, když jsem si myslela, že nemůže přinést do mého života radost. Bylo to právě naopak. Lukáš byl pro mě rázem vším. Byl jako silný sluneční paprsek, který mě osvítil skrze ty tmavé mraky. Byl pro mě oporou, člověkem, kterému jsem se mohla se vším svěřit a také byl mojí láskou. Ano, zamilovali jsme se do sebe až po uši. Trávili jsme spolu kažďičkou možnou chvilku. Jen jsem měla takový divný pocit. Pocit, že to jde všechno hrozně rychle, snadno a hladce... A to nevěštilo nic dobrého...

PROMIN LÁSKO NA TU DISKOTEKU NEMUZU, PUSU LUKAS.
Škoda, pomyslela jsem si smutně. Měli jsme v plánu jít na párty do nejlepšího klubu ve městě. Už asi hodinu jsem byla připravená. Oblékla jsem si své nejlepší šaty a dokonce jsem se namalovala, což obvykle nedělávám. Nechtělo se mi trčet samotné doma, a tak jsem se rozhodla, že za zábavavou sama, bez Lukáše. Vydala jsem se do prázdných nočních ulic, i když mě z ničeho nic opět zatížil jakýsi podivný pocit. Nedbala jsem na něj.
Uvnitř podniku bylo narváno. Doslova hlava na hlavě. Jen stěží jsem se protlačila k baru, abych si koupila neco k pití.
„Co to bude?“ usmála se na mě příjemně vyhlížející barmanka.
„Pushkin.“
„S ledem?“
„Jo.“
„Ahoj,“ pozdravil mě někdo za mými zády, zatím co jsem čekala na sklenčkou plnou alkoholu. Otočila jsem se. Hleděla jsem do tmavých očí nějaké ho cízího, pohledného mladíka, který se na mě se zájmem díval.
„Čau,“ odvětila jsem překvapeně.
„My se myslím ještě neznáme,“ začal odříkávat tu ohranou písničku a sedl si na židličku vedle mě.
„To je fakt, neznáme,“ přisvědčila jsem. „A taky moc dobře nepoznáme, protože nemám zájem, promiň. Jsem zadaná.“
„Ach, škoda,“ vydechla a vážně vypadal, že ho to mrzí.
„A můžu potom vědět, kdo je ten šťastný?“
„Můžeš, ale nevím, jestli ho znáš...“
„Za pokus nic nedáme,“ usmál se on.
„Tak dobře. Říká ti něco jméno Lukáš Horenský?“
Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem viděla, jak se ten neznámý tváří.
„Co je?“ zeptala jsem se udiveně a srdce se mi chtě nechtě pořádně rozbušilo.
„No víš,“ zařal se nervózně ošívat. „Asi by jsi to měla vědět...“
„Měla vědět co?“ zhrozila jsem se.
Beze slova, ale za to se smutným výrazem ve tváři ukázal za má záda.
Bleskurychle jsem se otočila a to, co jsem uviděla mi teď už srdce zastavilo. Lukáš.. opilý, jak ošahává a vášnivě líbá nějakou děvku. Znovu to bylo tady. Ten strašný pocit pádu do propast a hrozná bezmocnost. Do očí se mi začaly drát slzy, i když jsem se snažila jim v tom zabránit. Nepovedlo se. Žaludek se mi sevřel a tep zase zrychlil. Ani jsem si neuvědomila jak, ale najednou jsem stála vedle té líbající se dvojice. Přestali. Oba mě sjeli na výsost povýšeneckým pohledem a začali se mi vysmívat.
„Sorry kotě,“ ušklíbnul se ošklivě Lukáš.
„Ale... ale...“ zakoktala jsem se a cítila jsem, jak mi rosolovatí nohy.
„Přece sis nemyslela, že bych se zahazoval s takových miminem, jako jsi ty?“ rozesmál se jízlivě a znova se přilepil na tu holku.
Rozetřásl se mi spodní ret. Teď už jsem opravdu plakala. Otočila jsem se a utíkala jsem pryč. Nikoho kolem sebe jsem nevnímala. Nikoho, jenom ten neuvěřitelný smutek, který se ve mě mísil s obrovským vztekem. Vážně jsem strašně hloupá!
Rozratila jsem dveře našeho bytu. V hlasitých vzlycích jsem se svalila na pohovku v obývacím pokoji. Slzy mi z očí řinuly jedna za druhou. Nešly zastavit. Otevřela jsem oči a zhluboka jsem se nadechla. Pohled mi padl na tátovu skříňku s alkoholem. Nikdo nebyl doma...
Brzy jsem ty panáky přestala počítat. Šel do mě jeden za druhým. Ani nevím, co jsem to pila. Chtěla jsem si jenom pořádně vygumovat hlavu a pokud možno zapomenout na dnešní proklatý večer.
Začínala jsem malátnět. Všechno jsem viděla rozmazaně. Ale nejhorší byla ta nesnesitelná bolest hlavy. Byla strašná. Nešla vydržet. Dělalo se mi špatně od žaludku. Hrozilo, že vyhodím jeho obsah. Snažila jsem se postvit. Šlo to dost těžko. Nohy se mi podlamovaly, málem jsem spadla. Musela jsem se něčeho přidržet, abych nestratila rovnováhu. Dobelhala jsem se do kuchyně. Hledala jsem něvo na tu hlavu. Úplně mi třeštila, jakoby se měla rozpadnout na miliony drobných kousků. Popadla jsem první krabičku, která mi přišla pod ruku. Nevnímala jsem, kolik jsem si vzala těch růžových kuliček. Myslela jsem jenom na úlevu, která měla přijít. Najednou se mi udělalo ještě hůř. Před očima se míhaly neidentifikovatelné čmouhy, začala jsem se potit, celá jsem třásla. Spadla jsem. Špatně se mi dýchalo. Něvěděla jsem kdo jsem, kde jsem. Všechny bolesti ustávaly. Odeznívaly, mizely. Uvidla jsem nad sebou něčí obličej.
Ale najednou... nic. Prázdno. Jen ticho a tma.

Komentáře