Mezi borovicemi

Postavy: Linnëa, její matka, Ednar
Období: Bez udání času
Obsah: Přepis jednoho elfského příběhu. Věnováno Catherine Cornelii k narozeninám.
Věková hranice: Bez omezení
Beta-read: Slunenka

V dávných dobách, před mnoha a mnoha lety se v zemi elfů, rasy vznešené, avšak smrtelné stalo něco, co se navždy zapsalo do jejich dějin. Elfové si dodnes vyprávějí tento příběh, který v nich možná vzbuzuje strach, ale přesto zasáhl do jejich dějin. Ale vraťme se do časů, kdy jedna ze stránek knihy osudu ještě nebyla tímto příběhem popsána.

„Linnëo, vstávej,“ promluvila starší žena k mladé spící dívce a lehce s ní zatřásla. „Slunce je už dávno na obloze.“
Dívka se pohnula. Byla ještě pořád ospalá a dalo jí velkou námahu nechat oči otevřené dokořán. Zamžourala na tu ženu, v níž rozpoznala svou matku. „Už jdu,“ řekla potichu, její matka kývla a odešla z pokoje. Linnëa si protřela oči a pohlédla z okna. Ráno jako každé jiné. Nebe bylo pomněnkově modré, byl slyšet sladký zpěv ptáků a všude voněly kvítky. To vykouzlilo Linnëi na rtech úsměv. Ucítila omamný jasmín, uklidňující růže a divokou vůni červených malin. Vstala z postele.
„Linnëo! Stůj,“ zastavila ji matka, když se Linnëa chystala vyběhnout z domu. Dívka se poslušně zastavila. Lem šatů ji polechtal na lýtku.
„Zase jdeš na zahradu?“ zeptala se.
Dívka se usmála, uhnula očima a zmizela na schodišti, které vyrůstalo z mohutného kmenu majestátní borovice. Když utíkala dolů, rukou hladila kůru. Mezi prsty cítila hladkou, zatvrdlou pryskyřici a naopak hluboké drsné vrásky ve dřevě. I v té rychlosti se jí v mysli objevovaly záblesky cizích vzpomínek, které vypovídaly o životě toho stromu. Někdo do něj sekl mečem při nějakém souboji. Ale borovice nemohla plakat.
Lehce seskočila z posledního schodu a dopadla na měkkou lesní půdu bosýma nohama. Ostré jehličí ji ani trochu nevadilo, neštípalo ji. Úplně automaticky zamířila k západní části jejich hlavního města, ve kterém žila. Nohy ji nesly samy, dobře znaly cestu, kterou šly už nejmíň tisíckrát. Čím blíž byla svým milovaných zahradám a květinám, které v nich rostly, tím víc jí bušilo srdce a tím víc se cítila šťastnější. V zahradách se cítila nejlíp, byly jejím domovem a místem, kde trávila většinu svého času. Nic jí nebylo větší radostí, než sedět mezi pestrými květy a zpívat jim líbezné, kouzelné písně. Dnes se jí cesta k loukám zdála nekonečná. Cestou uctivě zdravila své druhy, kteří jí pozdrav s úsměvem opětovali. Elfové si Linnëy vážili, i když byla tak mladá, nebyl nikdo lepší ve zpěvu rostlinám. Konečně stála před velkou bránou obrostlou Lianí. Něco potichu zazpívala, pár prostých slovíček s velkou mocí. Vrata se otevřela, Linnëa vklouzla dovnitř. Květiny snad ucítily její přítomnost a všechny k ní otočily své květy a kdyby měly ústa a uměly by mluvit, s úsměvem by ji pozdravily. Elfka se však spokojila i s tímhle pozdravem, nepotřebovala pro potěchu srdce slova, i když by jí lichotila. Našlapovala měkce a pomalu, bála se, aby omylem nestoupla na nějaký vzácný kvítek. Trávě dívčinina tíha nevadila, dokázala se hned narovnat a stát v pozoru, bez újmy. Linnëa se usadila na pařez na kraji srázu. Pod ní byla hluboká rokle. Když byla malá, spadla do ní, ale nic se jí nestalo, protože ji včas zachytily popínavé rostliny svými šlahouny. Proto se nebála sem chodit, věděla, že je záchrana nablízku. Svým zachráncům zůstala navždy vděčná. Teď ucítila, jak se jí něco otřelo o kotník. Byla to větvička Lianí. Oči se jí rozzářily a začala potichu zpívat. Všechna zeleň kolem ní ještě víc ožila. Čím déle zpívala, tím měla hlas jasnější a zřetelnější. Melodie byla chytlavá a rytmická. Květiny jejím hlasem dostávaly sílu. Každý ve městě věděl, že Linnëa zpívá. Stromy to potichu šeptaly borovými jehlicemi.

„Linnëo?“ ozvalo se ode dveří.
Linnëa zvedla oči od svitku, na který něco psala a pohlédla na matku. „Ano?“ zeptala se a vstala ze židle.
„Někdo by s tebou rád mluvil,“ oznámila jí koženě.
Linnëa byla překvapená, moc se se svými druhy nestýkala, žila jen pro rostliny a to její matku kolikrát rozzlobilo a říkala jí, že je příliš zaslepená a že by si měla najít nějakou spřízněnou duši. Linnëe ubíhaly roky, stejně jako její matce, která si nepřála, aby Linnëa zůstala nadosmrti sama.
„Už jdu,“ řekla mladší elfka potichu a šla za matkou, která zmizela v druhé místnosti. Nakoukla dovnitř. Stál tam jakýsi muž, její matka tam nebyla. Byl klidný a prohlížel si stěny plné fairth. Linnëa zakašlala, aby dala najevo svou přítomnost. Mladík se na ni usmál a vyšel k ní s nataženou rukou, ve které držel pugét květin. Linnëa vytřeštila oči a zároveň jí projela vlna lítosti a vzteku. Než ji stačil vyseknout jakoukoliv hloupou poklonu plnou umělých líbezných slov, řekla roztřeseným hlasem: „Ty květiny… zabil jsi je.“ Mladík byl v šoku. Čekal milé děkování a ne tohle. „Mohly žít ještě dlouho, ale ty jsi je utrhnul a ony teď zvadnou. A to jenom kvůli tobě. Kvůli tvé marnivosti.“
„Ty květiny měly být pro tebe,“ bránil se chabě. „Dělal jsem to kvůli tobě.“
„Já se o to nikoho neprosila,“ odsekla Linnëa a přimhouřila oči. „Pro mě to je, jako by jsi zabil elfa. Odejdi z mého domu, prosím.“
Neměl co říct, mírně se uklonil a s kytkou v náručí odešel. Linnëa od té chvíle důvěřovala jenom rostlinám.

Od té doby uběhlo mnoho let. Linnëinu tvář vyzdobily vrásky stáří, vlasy jí postříbřily šediny. I její matka zestárla, ještě nezemřela a to už žila dost dlouho. Kolikrát říkávala, že by si už přála zemřít, ale osud jí to ne a ne dopřát.
Linnëa seděla na pařezu u rokle. Unavenýma očima sledovala zářivý západ slunce. Na nic nemyslela, jenom relaxovala. Byla tak zasněná, že neslyšela cizí kroky za svými zády. Proto se neznámého vylekala, když ji pozdravil. Hleděla do tváře mladého, pohledného elfa, mnohem mladšího, než byla ona sama. On měl tvář hladkou, neporušenou stářím ani starostmi. Vlasy měl černé jako nejtemnější noc a oči měl hluboké, tmavě modré. Zlehka sklopil hlavu a zeptal se, jestli se může k Linnëe připojit. Ta ani chvilku neváhala s kladnou odpovědí, mladičký elf se jí na první pohled zalíbil, možná proto, že jí nenesl růže nebo lilie, jak tomu obvykle bývalo. Představil se jí jako Ednar. To jméno jí neodbytně znělo v hlavě. Mluvili spolu o obyčejných věcech, ale i tak si povídali se zaujetím. Ednar občas prohodil něco zábavného, co Linnëu rozesmálo, sem tam jí složil malou, nenápadnou poklonu. Povídali by si ještě do rána, kdyby se nad nimi nerozsvítily hvězdy a kdyby oba nebyli tak unavení. Když už Ednar odcházel, doneslo se k němu ještě pár krásných slov. „Zítra tu budu zase.“

„Přišel jsi,“ usmála se na Ednara.
„Půjdeme se projít?“ zeptal se mile a letmo nechtěně se Linnëy dotknul. Ta se pod tím pohlazením zachvěla. Na návrh kývla. Vstala ze země, Ednar jí při tom ochotně pomohl. Spolu opustili zahrady a šli hlouběji do lesa, borovicového království. Celou cestu se Linnëa zlehýnka dotýkala myšlenkami vědomí stromů. Měla přitom pocit, že je jedním z nich. Bylo to zvláštní. Náhle ucítila něčí cizí myšlenkové vlákno. Zalekla se a rychle se snažila vypudit ho ze své hlavy. Ednar ji chytil za ruku. To on chtěl do její mysli. Když Linnëa zjistila, že to není nikdo cizí, podvolila se. Najednou o sobě věděli snad všechno. Jejich myšlenky se proplétaly jako kluzcí hadi. Byli si čím dál bližší. Nevěděli, jak dlouho tam takhle nehybně stáli. Nepočítali vteřiny ani minuty, ve kterých se v podstatě stali jedinou bytostí ve dvou tělech. Ani si neuvědomili, že se navzájem dotýkají jejich rty. Linnëa se chvěla, tohle ještě nikdy nedělala, ani ji to dříve nelákalo. Ale proč to nechtěla? Proč nechtěla životního partnera a děti? Proč? Nechápala sama sebe. Vyčítala si to. Takové pokušení. Díky Ednarovi se v ní probudily záhadné city. Zalíbily se jí a nechtěla se jich vzdát. Ne, ne, Ednar byl jen její.

Po čase vášeň vždy vyhasne. Tenkrát tomu nebylo jinak a není tomu jinak ani teď.
Linnëa se dívala na temně zelené koruny stromů a Ednar ležel na zemi vedle ní. Hrál si ledabyle s jejími vlasy.
„Znáš ta dvě slova?“ zeptala se Linnëa a prolomila zvláštní ticho.
„Která slova?“ odvětil Ednar a vytrhlo ho to ze zamyšlení.
„Ta dvě slova. Říkají si je ti, kteří se mají rádi. Já je ještě nikdy nikomu neřekla.“
Ednar mlčel. Byl rád, že Linnëa nevěděla, na co myslel.
„Můžu je říct tobě?“ Kývnul. Možná se zdráháním, ale kývnul. „Miluju tě.“ Ticho. Čekala odezvu stejného vyznění, ale nebylo nic. Trochu rozpačitě se chtěla dotknout Ednara myšlenkami. Zarazila se, když zjistila, že se k němu nemůže dostat skrz neviditelnou zábranu. Rychle se stáhla a snažila se předstírat, že se nic nestalo. Šlo jí to dobře, byla příliš zaslepená city k mladíkovi. Lehla si k němu, svou hlavu položila na jeho hruď a poslouchala tlukot jeho srdce. To pro ni byla ta nejkrásnější hudba na světě. Nevěděla, že tohle byly jedny z posledních not krátké a hlavně smutné milostné písně.

Tu noc Linnëu na noční pouti doprovázely neklidné sny. Neměly žádný smysl, bylo to jenom zamotané klubko prazvláštních obrazů a útržků, které nešlo rozmotat. Když se oblékala, připásala si k opasku dýku. Nevěděla, proč to udělala, přišlo to nějak bez rozmyslu, ale už se stalo. Srdce ji táhlo za Ednarem. Květiny v celém městě se na ni zlobily, už na ně neměla tolik času a ony bez jejího hlasu chřadly. Ednar žil na druhé straně Ellesméry. Ale pro Linnëu to bylo, jako by měla přejít celé lesy Du Weldenvarden. Nemohla se ho dočkat, stejně jako každý den. Včera se neviděli, necítila se dobře a tak zůstala doma, aby se jí udělalo lépe. Vzdálenost mezi nimi jí připadala nekonečná a nepřekonatelná. Takhle se dřív těšívala na zahrady, ale Ednar je vytlačil z jejího srdce. Linnëa si toho ani nevšimla. Stála před jeho domem, stála před jeho domem, přála si, aby ho mohla nazývat i svým domovem. Se slabým zaklepáním vstoupila dovnitř. Vpustila do místnosti ranní sluneční paprsky, které dopadly na tváře dvou hříšníků. Linnëa na prahu zkameněla. Něco jí proběhlo hlavou. Dva milenci ukrytí před ostatními. Už to jednou viděla, v dnešním snu. Všechno se začalo vyjasňovat. Věděla, co teď udělá a v záplavu hněvu, nenávisti a smutku tomu ani nechtěla zabránit. Jako omámená sáhla po dýce. Sama nevěděla, co dělá, něco uvnitř ji k tomu činu vedlo. Neváhala. Neslyšela jejich zoufalé výkřiky, pouze viděla jejich zmučené výrazy. Když ta dívka viděla zemřít Ednara, propadla hysterii. Linnëe nebyla ani špetka lítosti. Oni dva si ji podle ní nezasloužili. Padli oba. Linnëa se začala třást, zkrvavená dýka jí vypadla z ruky a dopadla vedle dvou mrtvých těl.
„Co jsem to udělala?“ ptala se zděšeně sama sebe. Nenásledovala žádná odpověď. Vyběhla z domu. Připadala si pošpiněná, odsuzovaná, cítila to tak. Udělala špatnou věc, až teď si to uvědomila. Těžko se jí dýchalo, ale běžela dál, neotáčela se. Zločin zasluhuje trest. Lépe soudit sebe, než být odsouzen někým jiným. Věděla, že se musí potrestat. Takhle by nemohla žít. Žít s vědomím, že zabila dva sobě rovné. Vzpomněla si, jak před mnoha roky vyčítala mladíčkovi, že zabil pár květin. Za sebou uslyšela křik, někdo nejspíš zjistil, co se stalo Ednarovi a jeho milence. Styděla se zase, ale na to už bylo příliš pozdě. Nešlo a nejde změnit minulost. Kvůli Ednarovi zahodila všechno a on se jí odvděčil takhle. I své milované květiny, ach ty drobné kvítky…
S hlubokým oddechováním zpomalila a opřela se o jednu z borovic. Už nemohla dál, ani nevěděla, co má dělat. Pohlédla do koruny toho stromu. Až teď si uvědomila, kde stojí. Pod nejstarším stromem v elfských lesích. Vyčerpaně se opřela o kmen. Otevřela svou mysl a splynula s borovicí. Teď si připadala jako dřív. Uvolněná, zasněná, bezstarostná. Teď už věděla, co udělá. Nemělo cenu se trápit. Začala zpívat. Věděla, že to bude trvat dlouho, ale trpělivost přece přináší růže.
Zvěst o jejím činu se okamžitě donesla ke králi. Sám vyhledal Linnëu. Když ji našel zpívající u stromu, došlu mu, co chce udělat. Nebránil jí v tom, byla to Linnëina volba. I pohoršené pohledy ostatních elfů ustoupily do pozadí, nezačali Linnëu litovat, jenom si jí nevšímali.
„Linnëo?“ Přišla za ní její matka. Tvář měla staženou zármutkem a její oči byly skleněné od slz.
Její dcera nic neřekla, jen dál zpívala.
„Linnëo Menoa, mluv se mnou!“ požádala ji zoufale matka. Linnëa zavrtěla hlavou. Její matka si sedla před ni na zem a beze slova ji pozorovala.
Ještě dvakrát muselo slunce přejít po obloze, než se začalo dít něco zvláštního. Začalo svítat, když Linnëa ucítila, že nemůže hnout prsty. Zarostly jí do kmene. Byla už z části stromem. Nepřestávala a zpívala dál. Hodinu po hodině se stávala mohutnou borovicí. Její kůže byla kůrou, její vlasy ztvrdly, nohy jí začaly vrůstat do země. Začala plakat. Plakala pro to, co udělala, plakala pro svou matku, protože ji tímhle zostudila, plakala pro ty dva mrtvé, které připravila o celý život, plakala pro květiny, kterých se tak bezduše vzdala. Její slzy se proměnily ve zlatou mízu a zůstávaly jí v kapkách na tváři. Přestala ronit slzy. Usmála se, uboze, ale byl to úsměv. Všechno už jí bylo jedno. Už necítila nohy ani ruce. Se západem slunce lidskýma očima naposledy spatřila svět a svou matku. To jí patřil poslední pohled a poslední tichounká slova. „Sbohem…“
Tvář matky se třpytila slzami. „Tak skončila Linneä Menoa, poslední z rodu Fäitů,“ Pronesla truchlivě, když vstala. Ona už také nechtěla žít, ztratila posledního milovaného člověka, nic už pro ni nemělo smysl. Otočila se ke stromu zády a šla do zahrad. Na kraji rokle, kde sedávala Linnëa, se zastavila. Zazpívala pár veršů okolním květinám a vrhla se ze srázu. Popínavou nenatáhly své šlahouny, aby ji zachránily, věděly, že teď přišla ta pravá chvíle, aby odešla pryč.

Elfové dlouho mluvili o této nešťastné události. Nakonec truchlili pro všechny čtyři zemřelé. Strom, jehož součástí byla Linnëa, pojmenovali Menoa, podle ženina skutečného jména. Do dnes si vypráví o nešťastné dívce. Ale proč vlastně truchlit pro Linnëu? Vždyť ona žije dál. Její duše našla klid v jedné z bytostí, které milovala nadevše.

Komentáře