V učebně dějin čar a kouzel

Postavy: Sybila Trelawneyová, Minerva McGonagallová
Období: Bez udání času
Obsah: Další povídka ve štafetě. Pro Slunenku.
Věková hranice: Bez omezení
Beta-read: Nobody

Sybila Trelawneyová pomalinku otevřela své opuchlé oči. Probudily ji rozpustilé sluneční paprsky, které sem pronikaly skrz okno a šimraly ji na tváři. Ospale se otočila na druhý bok, aby světlu unikla. Moc si však nepomohla. Teď jí slunce pařilo na záda. S rozmrzelým bručením ze sebe odhodila peřinu, sáhla na noční stolek, nahmatala na něm své brýle a nasadila si je na nos. Bez nich totiž neviděla ani na krok. Konečně se přinutila vstát z té teploučké a vyhřáté postele. Ale stálo ji to hodně přemlouvání svého vlastního já. Se skoro zavřenýma očima zamířila po paměti do dívčí koupelny. No, po paměti… Když šla kolem postele své mrzimorské spolužačky Charlotty Luckyové, zavadila o její lampu, která se doprovázena strašlivým třeskem zřítila na podlahu a rozbila se na kusy.
„Proboha Sybilo!“ vykřikla šokovaně Charlotta a zdrceně se dívala na to, co bylo ještě před chvílí její lampou.
Tím výkřikem probudila i ostatní obyvatelky jejich ložnice, které sebou poplašeně škubly, když uslyšely Charlottin hlas.
Sybila však ani jednu z nich nebrala na vědomí a šla si dál po svých.
Když vešla do koupelny, otevřela oči naplno a podívala se do naleštěného zrcadla, které viselo nad malým umyvadélkem. Spatřila v něm pohublou , asi šestnáctiletou dívku, s obrovskými brýlemi na nose a neposlušnými, rozježenými, hnědými vlasy, které trčely všemi směry jako splašené. Okázale zívla a začala si líně čistit zuby.
Ona však nebyla jenom taková obyčejná dívka. Všude o sobě prohlašovala, že má po své praprababičce Kasandře Trelawneyové, která byla slavnou a nadanou věštkyní, dar vidění. Hodně lidí si myslelo, že je na hlavu a nemá všech pět pohromadě. Ona však věřila, že je to všechno pravda a že budoucnost skutečně předpovídat umí. Problém byl v tom, že se jí to ještě nikdy nepodařilo dokázat. A tak stále čekala, až přijde její první, opravdová věštba.
Sybila si vypláchla pusu, začala si pobrukovat nějakou velmi chytlavou melodii a vrátila se zpátky do holčičí ložnice.
„Tu lampu mi spravíš,“ spustila okamžitě Charlotta, když Sybilu uviděla. Ale ta ji odbyla jenom mávnutím ruky a dál si jí nevšímala.
Nikdy s nimi moc dobře nevycházela, většinou s holkama nepromluvila ani slovo. Ona měla jinou a jedinou, řekněme kamarádku. Byla jí Minerva McGonagallová. Sedávaly spolu na společných hodinách přeměňování a docela si rozuměly.
Jenom v jednom se neshodly.Minerva Byla oproti Sybile hrozně materialistická, kdežto mladá Trelaywneyová věřila všemu, co jí kdo řekl, nebo co se kde doslechla.
Sybila se převlékla do školní uniformy a zamířila na snídani, po které měli již zmíněné přeměńování s nebelvírskými. Na hodinu šla zamozřejmě sama a už se těšila, až si s Minnie popovídá. Nakoukla do učebny a spatřila ji, jak sedí v lavici sama a drží jí místo. Rychle cešla do místnosti a nebrala na vědomí smích, který měli na svědomí chlapci z Nebelvíru. Nikdy mezi nimi nebyla moc oblíbená, na rozdíl od Minervy, po které všichni kluci ve škole doslova šíleli. Byla moc pohledná a tak lámala jedno chlapecké srdce za druhým. Ne, že by se v tom nějak vyžívala, nebo že by ji to bavilo, ale ti kluci se jí nelíbili a ani je neměla ráda. Ona sama totiž byla zamilovaná do někoho úplně jiného. Ten kluk se jmenoval Paolo. Byl z Havraspáru, měl sedmnáct, tudíž o rok víc, než Minerva a Sybila. Pocházel původně s Francie, ale když byl malý, celá jeho rodina se přestěhovala sem, do Anglie. Ale francouzský šarm se v něm nezapřel a tak se za ním stočil nejeden dívčí pohled. Vlastně, co jeden? Otáčely se za ním všechny holky. Byl vysoký, měl snědou, jemně opálenou kůži, hluboké, tmavě hnědé oči a elegantně rozčepýřené černé vlasy. Byl také vášnivým hráčem famrpálu, v mužstvu fungoval jako střelec, takže své koště skoro nikdy nedal z ruky. I proto ho občas obdivovali i někteří chlapci.
Mezi ním a Minnie už to poměrně dlouhou dobu jiskřilo, ale jakoby se oba báli udělat ten první a nejdůležitější krok, i když patřili mezi největší svůdníky a svůdnice školy.
„Ahoj,“ pozdravila Sybila zasněným hlasem a sesunula se na prázdnou židli vedle Minervy.
„Čau,“ odvětila ona a obrátila se ke své mrzimorské kamarádce. „Jak se máš?“
„Dobře. A ty?“
„Taky, těch pitomců si nevšimej,“ poznamenala Minnie a myslela tím kluky, kteří si na Trelaywneyovou ukazovali prstem.
„Copak si jich někdy všímám? A co Paolo?“ neodpustila si tuhle otázku Sybila.
Minerva otevřela ústa a měla se k odovědi, ale tu vešel do třídy profesor, takže radši zmlkla. Místo mluvení přešla k lstivější metodě dorozumívání. S šibalským úsměvem na rtech nenápadně šáhla do své brašny a vytáhla z ní kus nepopsaného pergamenu. Pak vzala do ruky zdobený brk, načmárala na něj Sybile vzkaz a papírek jí rychle a nepozorovaně podstrčila.

Tak je to lepší ne?

Odpověď přišla záhy.

Jo, je. Ale co učitel?
V pořádku. Dnes si máme přebarvovat
vlasy a to jsme si spolu zkoušely už předvčírem.
Vlastně... Ale odbočuješ od tématu, co Paolo?
Co by?
No tak, jak to tedy mezi vámi je?
Nijak. Ať se první vyjádří on.
Jsi slepá? On čeká na to samé od tebe.
Vážně?
Vážně.
A nelžeš?
Ne.
Tak dobře, zeptám se ho, jestli by se mnou někam
nešel.
No konečně.
Ale co když řekne ne?
On neřekne ne!
A jak to víš? Že by už začala fungovat ta tvoje skrytá, budoucnost
věštící schopnost?
Moc vtipné, ale jestli chceš, můžu se ti podívat
do křišťálové koule.

Když si ten poslední vzkat Minerva přečetla, měla co dělat, aby nevybuchla smíchy. Věštění z křišťálové koule, takový nesmysl! Něčemu takovému nebyla schopná věřit, ale před Sybilou na sobě nenechala nic znát, protože věděla, že by ji tím ranila. Radši se na ni jenom pochybovačně podívala, nadzvedla obočí a odvážila se promluvit, i když hodně potichu: „Z křišťálové koule, říkáš?“
„Bacha, profesor!“
McGonagallová potově, ladně švihla hůlkou a Sybiliny vlasy měly rázam blankytně modrou barvu.
„Dobře, slečno, teď vy, Sybilo,“ poznamenal s úsměvem jejich učitel.
Sybila trochu roztřeseně pozvedla hůlku a mávla s ní před svou spolubydlící. Ozvalo se tlumené PUK a Minerviny vlasy byly křiklavě růžové, jako lízátka z Medového ráje. Chlapecké osazenstvo vybuchlo smíchy. Minerva se na ně ošklivě a nebezpečně zamračila, takže vypadala jako nějaký dravý pták. Když kluci uviděli její výraz, radši zmlkli, protože tušili, že to nevěští nic dobrého. A taky měli pravdu. Jakmlie přešel profesor dopředu, Minnie rozzuřeně zakouzlila a všichni hoši měli na hlavinkách růžovoučké háro do poloviny zad. Teď se pro změnu rozesmály všechny holky a některé dokonce naznačily Minnie neslyšný potlesk. I Sybila se dusila smíchy. „Nandala si jim to,“ ušklíbla se uznale.
Minnie se jenom pousmála.
„Tak chceš, abych ti věštila z té koule?“ zvážněla Sybila.
Minerva trochu zrozpačitěla. Takové věci pro ni byli skoro tabu. Když ale spatřila Sybilinu ne moc zdařilou napodobeninu psích očí, dala se obměkčit, došlo jí, jak moc na tom její kamarádce záleží. „Tak dobře! Dnes večer, v deset hodin, v učebně dějin čar a kouzel.“
„Budu tam.“

Sybila se z mrzimorské, společenské místnosti vytratila poměrně brzy, již o půl desáté. Měla nahnáno, aby nepotkala školníka. To by totiž znamenalo okamžitý školní trest a pár stržených bodů. Naštěstí na nikoho nenarazila. Vklouzla do prázdné učebny a zhluboka si oddechla, že se sem dostala tak snadno. Skrz okna dopadala do učebny slabounká zář stříbrného měsíce a nepatrně ji osvětlovala. Sybila položilou svou drahocennou věšteckou kouli, kterou měla schovanou pod hábitem, na jednu z lavic. Její poklad teď vydával slabé, měsíčně bílé světlo. Aby v učebně nebyla až taková tma, zapálila Sybila jeden svícen, který objevila vzadu ve skříni a položila ho vedle koule. Krátké oharky starých svíček ožily maličkými, veselými plamínky. Teď si mladá Trelawneyová sedla do té lavice a čekala svou přítelkyni.
Minerva dorazila zanedlouho. Nebylo ještě ani těch slibovaných deset hodin. „Ty už jsi tady?“
„Ano.“
Minnie přešla k Sybile, přitáhla si židli a sedla si naproti ní. Jejich tváře teď dostaly bílý nádech, takže teď vypadaly jako poloviční duchové.
„Takže,“ ozvala se po chvíli Minerva, „dám se dohromady s Paolem?“
Sybila nasadila nesmírně soustředěný, ale zárověň i zasněný, mystický výraz. „Pohlédnu do orbity...“
Pár minut na to se nic nedělo, ale pak...
„Už něco vidím!“ zvolala Sybila, až Minerva nadskočila.
„Co vidíš?“
„Vidím... vidím smrt,“ pronesla dramaticky Sybila.
„Smrt?“ vyjekla Minnie.
„Ano,“ přitakal věštkyně a ztišila hlas tak, že přímo šeptala. „Je tam... a je to tvá smrt...“
Minerva se oproti své vůli roztřásla a vykulila oči. Sice byla proti takovým hloupostem, ale co když měla Sybila pravdu! Aniž by si to uvědomovala, začala Minerva srdceryvně plakat. Ano. Z očí se jí koulely průzračné slzy velké jako hrách, které jí smáčely její hladkou tvář. Co když zemře už zítra? Nebo ještě dnes?! Je mladá, je jí teprve šesnáct, nikde nebyla, nic neviděla, nic nezažila...
Sybila na to hleděla s pootevřenou pusou. Ještě nikdy neviděla Minervu plakat. A už vůbec ne takhle moc. Chvíli byla trochu ostýchavá, ale pak si uvědomila, že by měla svou jedinou kamarádku utěšit. Oběhla lavici a konejšivě objala vzlykající Minnie. Vůbec nevěděla, co má říct. Říct, že si to celé vymyslela? To ne, Minerva by se určitě hrozně naštvala a ona by se neměla s kým přátelit. Proto se rozhodla, že bude mlčet a nechá si to pro sebe. Radši ji k sobě přitiskla ještě víc a nechala si stékat její slzy neštěstí po svém hábitu.

Komentáře