Naposledy

Postavy: Tania Delgadová, Albus Brumbál, jiní
Období: 4.ročník
Obsah: Říkat pravdu a lhát. Co je horší?
Věková hranice: Bez omezení
Beta-read: Slunenka

Co ten Brumbál může chtít… pomyslela si Tania, když vcházela na pozemky Bradavic. Od jejích školních let se tu nic nezměnilo. Možná jen stromy o trochu víc vyrostly a možná tu teď byla dusnější atmosféra. Věděla, čím to je, ale měla v téhle záležitosti chaos a tak doufala, že jí to Brumbál všechno trochu osvětlí. Bylo hezky, slunce svítilo.
Když už byla ve Vstupní síni, někdo do ní vrazil, až se zapotácela.
„Hej!“ vykřikla podrážděně. Podívala se na osobu a změřila si ji očima od hlavy až k patě. Nelíbil se jí už od pohledu, černou nikdy neměla ráda.
„A hele, slečna novinářka,“ pronesl posměšným hlasem Snape.
„A hele, Smrtijed!“
Severusovy oči se zúžily v malé štěrbiny. „Dej si pozor.“
„Na co? Mimochodem, my dva si tykáme? Tak dobře, když chceš. Už když mi bylo sedmnáct sem tě v novinách pěkně rozmázla. Jakže to tam bylo? Pohled na dnešní svět očima naší mládeže? Tak nějak. A ten titulek: Smrtijed v Bradavicích. Nic originálního, tenkrát mi došla inspirace, každopádně se ještě dnes divím, že mi to otiskli a taky se divím Brumbálovi, že mě nepřizabil, když to četl, no jo, jsi jeho chráněnec. Teď si tě taky pěkně vychutnám, jestli uděláš nějaký podvrh. Ředitel je blázen, že ti věří.“
„Skončila jsi s tím monologem?“
„Ano,“ odsekla, otočila se na jehlovém podpatku, hlavně, aby se na Snapea už nemusela dívat.
Klap, klap, klap. Její boty bylo slyšet vždy a všude a teprve pak se zjevila Tania. Šla už rovnou za Brumbálem. V dopise jí napsal i heslo, aby ji chrlič pustil do ředitelny. Vyšla točité schody k jeho dveřím a hlasitě zaklepala.
„Dále,“ ozvalo se zevnitř. Zatáhla za kliku a vešla dovnitř se vší noblesou. Tania Delgadová byla vždycky sebevědomá a hodně si zakládala na svém zevnějšku. Dnes na sobě měla, jako jindy, boty na vysokém podpatku a obyčejný, černý, elegantní kostým.
„Dobré odpoledne, pane profesore,“ usmála se zářivě na Brumbála, který seděla za svým stolem. Když promluvila, vstal a pozdrav jí opětoval.
„Posaďte se, prosím,“ vyzval ji s úsměvem. Když si sedla naproti němu, zeptal se: „Dáte si něco k pití?“
„Ano, dám,“ přitakala. „Dám si třeba…“
„Horkou čokoládu?“ přerušil ji Brumbál s jiskřičkami v očích.
Tania se zasmála. „Vy si pamatujete, že ji mám ráda?“
„Jistě,“ přisvědčil. „Párkrát jsme se minuli, když jste si pro ni šla do kuchyně, avšak, neviděla jste mě.“
„Tak to mě udivuje, že jste mi nedal školní trest.“
„Dávat někomu školní trest za to, že má chuť na čokoládu… to je samo o sobě trestné.“
Posadil se, ležérně mávl hůlkou a před ním i pře Taniou se objevil hrnek plný voňavé čokolády.
„To je životabudič,“ poznamenala Tania, když se napila. Brumbál se stále usmíval. Tania byla sympatická, ale i rázná a stála si za svým a to se mu líbilo. I když mu byl proti srsti článek, který před lety napsala o Severusovi, musel uznat, že se v oblasti novinařiny vytáhla. Teď byla jednou z předních novinářek Denního věštce a ve svých článcích si vždy zakládala na pravdě.
„Tak, pane profesore, myslím, že jste si mě nepozval jenom tak, abychom si vypili horkou čokoládu,“ řekla.
„Nepředstírám, slečno, že by mi to pití bylo mnohem milejší,“ odvětil Brumbál a jeho úsměv malinko povadl a zvážněl.
Tania si toho všimla, sáhla do kabelky a vytáhla krabičku cigaret. „Dáte si?“ nabídla Brumbálovi.
„Ne, děkuji,“ odmítl slušně. „Nikdy jsme v tomto zlozvyku nenašel zalíbení.“
Delgadová jenom pokrčila rameny, jednu cigaretu si vytáhla a sama zapálila. Pak vytáhla hůlku a přičarovala si popelník.
„Ještě, než načneme to vaše téma,“ ozvala se Tania, když si potáhla, „chtěla bych o něčem mluvit já.“
„Jistě, poslouchám.“
„Včera v noci, když už jsem chtěla odejít domů, se k nám do redakce přihnal ministr.“ Brumbál nehnul ani brvou a tak Tania v klidu pokračovala.
„Byl nepříčetný a strašně nervózní. Pak tam na nás na všechny začal řvát, že se podle vás vrátil Vy-víte-kdo, ale že jsou to nesmyly a nemáme o ničem takovém psát, jinak máme všichni okamžitý vyhazov. Nakonec uplatil našeho šéfa. To už mi přišlo vážně moc a nedalo mi to, vložila jsem se do toho, ministr, neministr. Chtěla jsem si s ním promluvit, na úrovni, a zeptat se ho, co se vlastně děje. Ale on pořád nesouvisle blábolil, že prý chcete jeho místo, takže nevím, co si mám myslet. Takže, co se děje?“
Brumbál si povzdychnul, ohýnky v jeho očích vyhasly. „Myslel jsem si, že tohle téma nakousnete.“
„To jste myslel správně.“
„Myslím, že vy informace, které vám teď řeknu, nerozšíříte v nějaké pokroucené verzi. Je skutečně pravda to, co včera Kornelius, jak vyříkáte, bláboly, u vás v redakci. Lord Voldemort se skutečně vrátil.“
Tania zůstala hledět na Brumbála s otevřenou pusou. Pak ji rychle zavřela. „Omlouvám se, tohle bylo neslušné. Já jenom… jsem v šoku, promiňte.“ Odklepla si špaček cigarety.
„Nic se neděje,“ řekl vlídně Brumbál.
„Asi nemá smysl vyptávat se, jak je možné, že znova žije, viďte?“
„To opravdu smysl nemá,“ kývnul. „ Je to hodně složité a tím vás teď nechci zatěžovat.“
„Dobře. Panebože, to by byl článek na titulní stranu, kdyby na nás ministr netlačil…“
„Teď mám na vás jednu prosbu. Tedy, jestli nejste nějak moc vytížená.“
„Jistěže nejsem,“ řekla Tania. „Co pro vás mohu udělat?“
„Víte,“ pokračoval Brumbál, „i když si Kornelius umyslel, že chce všechno ututlat, nesmí to tak být. Lidé se musí dozvědět o Voldemortovi a novinám by uvěřili.“
Tania se rozesmála. „Už to chápu. Chcete, abych protlačila nějaký článek?“
„I tak se to dá říct. Ale tohle je skutečně vážná věc. Na vás by lidé dali, vědí, že nepíšete lži a „špínu“. Pokud to udělat nechcete, nebudu vás nutit.“
„Mám ještě stihnout večerní vydání, nebo si počkáme na ráno?“
„Doufal jsem, že budete souhlasit,“ řekla Brumbál pobaveně.
„Do psaní si nenechám mluvit,“ mávla rukou s červeně nalakovanými nehty.
„Vždycky se mi líbila ta podoba mezi vámi a Ritou Holoubkovou,“ utrousil a pozoroval její ruce.
„Doufám, že jste myslel jenom vzhled a ne kvalitu článků,“ zamračila Tania. „Jistě, že vzhled,“ ujistil ji. „Články vás a Rity by se srovnat nedaly.“ Brumbál si přihladil své dlouhé vousy. „Teď, jestli dovolíte, načneme mé téma.“
„Samozřejmě.“ Tania se snažila nedát najevo svou zvědavost. „Týká se to mě?“
„Ano. A týká se to také Voldemorta.“
Tania ztuhla. „Ale já jsem byla čistá, nic se mi nedokázalo, vždyť to víte, pane profesore. Taky jsem nic neudělala. Jsem volná, Barty je mrtvý a já jsem zapomněla.“
„Víte, drahá slečno, problémem je přímo pan Skrk, o kterém jste se teď zmínila,“ usměrnil Brumbál debatu trochu jiným směrem.
„Co je s ním?“ podivila se Tania, přeběhl jí mráz po zádech. „Vždyť je po smrti. A mě už je to jedno. Tenkrát, to s ním, to byl omyl. Strašný omyl, ale jméno Barty Skrk mi teď už ani nic neříká.“
„Ale mělo by vám něco říkat.“
„Pane profesore... Už je to všechno dávno za mnou a nemám chuť se k tomu vracet. Naše konverzace se trochu zvrhla, nemyslíte?“
„To si skutečně nemyslím,“ odporoval jemně Brumbál. „Dostal jsem se k tématu, k jakému jsem se dostat původně chtěl.“
„Dobře,“ rezignovala slečna Delgadová a uhladila si pár neposlušných vlasů. „Co se děje s Bartym?“
„Začnu od začátku. Tahle věta vyzněla opravdu divně,“ zamyslel se. „Ale jinak se to zformulovat nedá.“
Tania se pro sebe ušklíbla. Brumbálovo myšlení bylo okouzlující.
„Když tenkrát, asi před třinácti lety Bartemiuse mladšího chytli bystrozorové a vás křivě obvinili, nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Mám ve zvyku dávat lidem druhou šanci a věřit jim. Než vyšla pravda na povrch, nechtělo se mi věřit, že by některý z vás mohl něco takového udělat.“
„Já vím, i mě to překvapilo. Byla jsem hloupá, že jsem s Baryum zůstávala, i když jsem tušila, že se něco děje. Mávaly se mnou hormony a zamilovanost.“
„Mohu se vás zeptat…“
„Ano?“
„Pokud o tom nebudete chtít mluvit, pochopím to. Ale jak to bylo tenkrát s tím dopadením?“
„Nevadí mi to, řeknu vám to. Neměla bych to držet v sobě.“
„Chceš ještě cigaretu?“ zeptal se Barty
„Proboha, už ne,“ odmítla Tania chraplavým hlasem a třaslavě se nadechla. Seděli
v tmavé uličce na nevysoké zídce. Tania měla opřenou hlavu o Bartyho rameno, rozcuchané vlasy jí padaly do obličeje.
„Když nechceš.“ Barty pokrčil rameny a sám si jednu cigaretu zapálil.
„Je mi špatně jenom z toho kouře, dneska jsme přebrali. Proč jsi vlastně včera nemohl přijít, měla jsem lístky na ten koncert.“
Mladý Skrk dlouho otálel s odpovědí. „Měl jsme nějakou práci.“
„Lhát teda neumíš,“ utrousila Tania a zakašlala. „Co jsi dělal?“
„Proboha, co to je za výslech?“ rozčílil se Barty.
„Co ti zase vadí?“ posadila se Tania a zamračeně se na něj podívala.
„Co spíš vadí tobě? Chováš se jak nějaká citlivka. Co je? Dostala jsi to?“
„Třeba právě naopak!“
„To si děláš srandu! Já jsem tě nemohl zbouchnout, sakra!“
„Máš pravdu. Dělám si srandu.“
Barty zaklel a odhodil cigáro. Oba uraženě mlčeli.
„Jdu domů,“ ozvala se Tania, ta v minulosti.
„Počkej!“ zarazil ji Barty. „Doprovodím tě.“
Tanie to bylo nejspíš jedno, ale i tak nic nenamítala.
PRÁSK!
Všechno se seběhlo během pár vteřin. Několik omračovacích paprsků a vyčarovaných provazů stačilo k tomu, aby Tania i Barty nehybně leželi ne špinavé cestě.
„A máme vás!“ Ze stínu vyšel kulhající bystrozor s různýma očima a tvářil se nadmíru potěšeně. „Seberte je, ihned odvézt od Azkabanu.“
Tania něco zamručela a zkoušela se pohnout. Moody se k ní naklonil. „Ale, slečinka se nám probudila!“
Otevřela oči a zkoušela se zorientovat. Nad ní se skláněl nějaký ošklivý chlap, kolem bylo plno dalších lidí a ona byla svázaná provazy. „Co se děje?“ zavrčela vyděšeně. Zkoušela se vyprostit, ale její věznitelé se nepohnuli ani o píď.
„Co se děje?“ Moody se drsně zasmál. „Jste zatčena.“
„Cože?“
„K čemu to překvapení?“
„Co to sakra děláte?“
„Zvedněte je.“
Každého z vězněných se chopili dva bystrozorové a postavili je na nohy. Barty byl pořád v bezvědomí a hlava mu bezvládně visela. Když Taniu postavili, její oči byly ve stejné výši jako ty Pošukovy.
„Proč?“ zeptala se rozzuřeně. „Já jsem nic neudělala!“
„Ne?“ zašklebil se Moody. „Ještě uvidíme.“ Přešel k Bartymu a uvolnil mu levou ruku. Roztrhl jeho špinavý rukáv a ukázal obnažené předloktí Tanii. Vypleštila oči a kdyby ji nedrželi ti dva muži, nejspíš by spadla, protože se jí zamotala hlava.
„A teď odvést!“
„Takže, takhle to bylo…“ vydechla a zamyšleně se podívala z okna. „Pošuka chápu, byla jsem ve společnosti Smrtijeda, i když jsme o tom nevěděla, takže by to nebyl on, kdyby mě nezavřel, i bez prošetření. Hlavně, že jsem bez vinny.“ „To ano…“
„Proč jste se mě na to ptal?“
„Ach, z čisté zvědavosti, snad mi to prominete. A taky jsem si chtěl ujasnit pár věcí.“
„Nic se neděje, koneckonců, i já jsem zvědavá, jsem novinářka, mám to přímo v popisu práce. Mám další otázku. Proč se tu bavíme o Skrkovi?“
Brumbál vzdychl. „Konečně jsem se po mnoha odbočeních dostáváme k jádru věci. Omlouvám se, jestli jsem vás moc napínal.“ Možná čekal, že Tania na to něco řene, ale mlčela, tak pokračoval. „Jako každý rok, i letos nám chyběl učitel obrany proti černé magii. Máme holt smůlu. Tak jsem se rozhodl povolat svého starého známého, Alastora Moodyho. Připadal mi jako jediný vhodný kandidát, když ještě přihlédneme k tomu, co se v poslední době děje. Každopádně, Alasotr nastoupil, vyučoval, já jsem byl spokojen.“
Tania mlčela a dál pozorně naslouchala.
„Za zdmi školy začínalo být nebezpečno, tak jsme doufal, že aspoň tady se nebude nic závratného dít. Jak jsem se mýlil… Včera se konal poslední úkol Turnaje tří kouzelníků, jak jistě víte.“
„Ano, vím,“ přitakala rychle Tania. „Kdo by to nevěděl, že? A vážně se stalo… myslím, Cedric Diggory…“ Hlas se jí zlomil.
Podívala se Brumbál a ten jí smutně odpověděl, že to skutečně pravda je.
„Vy-víte-kdo?“
„Ano.“
„Ale jak se to mohlo stát? Nechápu to. Jak se mohl Cedric a mladý Harry dostat k Vy-víte-komu?“
„To je zajímavá otázka. Včera večer se Alastor nabídnul, že odnese pohár tří kouzelníků do středů bludiště. Tam ho očaroval v přenášelo, které Harryho a Cedrica odneslo k lordu Voldemortovi.“
Tania vyvalila oči. „Proč to, proboha, Moody udělal?“
„Víte, to nebyl Moody.“
„Tak teď už jsem naprosto zmatená.“
„Ach, ano, taky bych byl zmatený. Jestli dovolíte, bude jednodušší, když vám to všechno ukážu.“
„Jistě.“ Tania vstala ze židle a následovala Brumbála ke dveřím. Byla hrozně napjatá. Ředitel ji vedl po spletitých chodbách až dolů do sklepa. Delgadová byla čím dál víc nervózní. Brumbál se zastavil u mohutných dveří a obrátil se na svého hosta. „Vím, že vás jenom tak nic nerozhází, ale přesto, nepochybuji, že vás to šokuje. Kdyby vám snad bylo špatně, hned se ozvěte.“
„Pane profesore, vy mě děsíte,“ vydechla Tania a pokusila se o něco jako ironický úsměv.
„Myslím, že oprávněně,“ řekl smutně a otevřel dveře. Tania opatrně nakoukla dovnitř, jakoby se bála, že na ni vyskočí nějaká příšera. V místnosti byla tma, jenom malým okýnkem tam pronikal sloup světla. V jednom rohu se něco pohnulo. Tania sebou škubla. Někdo tam seděl, schoulený v klubíčku, kolena měl u brady. Tania se pomalu přiblížila.
„Barty…“ Měla pocit, že omdlí. Chytila se jedné z lavic, aby se neskácela. Brumbál ji pozoroval od dveří, ale nechal ji tak. Dřepla si ke Skrkovi mladšímu. „Barty?“
Oči měl vyvalené, díval se do stropu a pobrukoval si nějakou melodii.
„Co s ním je?“ zeptala se roztřeseně Tania a otočila se na Brumbála.
„Když se ministr dozvěděl, že tu máme Smrtijeda v utajení, povolal mozkomora a -“
„Je mi to jasné,“ přerušila ho.
„Co jsi to udělal?“ zašeptala a natáhla k Bartymu ruku. Lekla se, když ji znenadání chytla jeho dlaň a pevně ji sevřela. Jeho oči byly podivně prázdné, nebyly v nich žádné plamínky, neleskly se šílenstvím, jako dřív. Po chvíli jeho stisk polevil a Tania se mu vysmekla. Promnula si bolavé místo, kde ji držel. Zamyšleně si ho prohlížela. Azkaban ho hodně změnil, ostatně jako každého. Opatrně se k němu naklonila a políbila ho.
„Naposledy…“
Vstala a otočila se k Bartymu Skrkovi zády. Cítila se hrozně. Vyšla ze dveří, už se na něj neotočila.
„Jste v pořádku?“ zeptal se jí opatrně Brumbál a zavřel za ní.
„Jsem,“ přikývla ztěžka a zapálila si cigaretu. „Co s ním teď bude?“
„Bude poslán do Azkabanu, i když je v podstatě neškodný. Chtěl jsem ho tady nechat ještě jeden den, kvůli vám.“
„Děkuju,“ zamumlala.
„Nenacházím slova, abych vás nějak utěšil,“ přiznal Brumbál, kdy vycházeli ze sklepení.
„To nemusíte,“ odvětila Tania. „Teď platí ta stará fráze: Mohl si za to sám. Neříkám to ráda, ale je to tak. Ty věci co udělal... Frank a Alice, pomohl návratu Vy-víte-koho a ještě ten mladý Diggory. Nechápu, proč se tak změnil. Ve škole byl…“ Odmlčela se. „Dřív to byl jiný člověk, vždyť víte, pane profesore.“
„Ach, ano.“
Rozhostilo se mezi nimi ticho.
„Ten článek napíšu,“ promluvila Tania po chvíli.
„Nechci vás nutit.“
„Ani nemusíte. V ranním Věštci to máte. Tedy, pokusím se.“
„Děkuju, slečno.“
„Ještě není za co. To já vám děkuju, že jsem se s ním mohla, no, rozloučit.“
„To je v pořádku.“
„Takže, teď mě omluvte, pane řediteli, ráda jsem vás viděla, ale volá mě práce,“ řekla Tania.
„Jistě, chápu,“ pousmál se a stiskli si spolu ruku.

Tania seděla u svého stolu v redakci novin a v prstech točila tenkým zlatým prstýnkem. Když přišla domů, po letech ho zase vytáhla z dřevěné krabičky, kde měla všechny své cennosti. Vypadal by obyčejně, kdyby nebylo z vnitřní strany vyryto miniaturním písmem: S láskou, Barty. Nasadila si ho na prsteníček levé ruky, tam ho měla nosit. Už byla noc, ale v redakci bylo stále rušno, jako vždy, před vydáním ranního čísla.
„Delgadová!“ ozvalo se z kanceláře šéfredaktora. Tania se zvedla a zamířila tam.
„Ano?“ Nadzvedla obočí a rukama se opřela o stůl jejího šéfa.
„Co to je?“ zeptal se úsečně a hodil před ni několik listů papíru popsaných jejím písmem.
„Článek,“ odpověděla sebejistě.
„Máte padáka.“

Komentáře