1.Ale já chtěla koště...

Postavy: Ginny Weasleyová, manželé Weasleyovi, Hermiona Grangerová
Období: Bez určení času
Obsah: Co se stane, když přinese Artur Weasleyi své dceři tak trochu neobvyklý dárek k narozeninám?
Věková hranice: Bez omezení
Beta-read: Slunenka

Seděla jsem ve svém pokoji před zrcadlem a česala jsem si své dlouhé zrzavé vlasy. Otevřeným oknem sem pronikaly zlatavé paprsky slunce, které mě lehounce šimraly na tváři. Z naší zahrady sem teplý vánek zavál slabou, příjemnou vůni pestrobarevných květin, které měla mamka vysazené.
Zrovna, když jsem si chtěla vlasy stáhnout gumičkou do dlouhého ohonu, uslyšela jsem z přízemí našeho domu nějaký křik. Přesněji řečeno mamčin křik. Na nic jsem nečekala a seběhla jsem po našich rozviklaných úzkých schodech dolů do kuchyně. Měla jsem pravdu, když jsem si myslela, že zdrojem toho hluku je naše mamka. Stála s taťkou u našeho dřevěného kuchyňského stolu a o něčem se s ním hádala. Tvář měla stáhnutou vztekem, kdežto táta v obličeje výraz typu - Ale no tak, Molly…
„Takový nesmysl, proč si to vůbec tahal domů?!" běsnila maminka a ukazovala na obrovskou kartónovou krabici na stole, které jsem si všimla až teď. To ona byla nejspíš příčinou jejich hádky.
„Ale no tak, Molly… Je to jedna z nejmodernějších mudlovských technik. Víš, kolik možností s tím budeme mít?"
„Nevím a je mi to z celého srdce jedno!"
„Ehm, ehm," zakašlala jsem tiše, abych dala rodičům najevo svou přítomnost. Oba se ke mně otočili.
„Můžu se zeptat, proč tady vlastně hulákáte na celý dům?" vyslovila jsem nahlas otázku, která mě trápila, která měla zajímala od chvíle, kdy jsem vyšla z pokoje.
„Jen se poptej tady tatínka, co ti koupil k narozeninám!"
Ten se ke mně otočil a začal mi věcným tónem říkat, co jsem teda vlastně dostala k těm narozkám.
Ale pochopila jsem, že to nebude ten nový Nimbus 2006, který už jsem si dlouhou dobu strašně moc přála. A taky jsem měla pravdu, takže se můj sen o zbrusu novém závodním koštěti rozplynul, jako pára nad hrncem.
„Koupil jsem ti počítač."
Zůstala jsem na něj hledět s otevřenou pusou. Počítač?
„Cože?" vyjekla jsem rozzuřeně, dřív, než jsem se stačila zastavit.
„P-O-Č-Í-T-A-Č. Počítač. I s internetem," chlubil se táta.
Nebyla jsem schopná slova. Počítač… Internet… O tom mi určitě někdy říkal Harry. Ten jeho přerostlý, sádelnatý bratránek ho má myslím taky. Říkal, že je to taková bedna, na které se dají hrát hry, či co. A tenhle pitomý mudlovský vynález mám mít místo toho úžasného Nimbusu.
„A ty s tím umíš zacházet?" obrátila jsem se nevěřícně na taťku, kterému teď pobaveně svítily oči.
„Ne," zavrtěl hlavou s úsměvem.
„Tak k čemu nám to teda bude?" neubránila jsem se té otázce.
Můj milý tatínek jenom mávnul rukou. „Ovládání je prý jednoduché, přímo primitivní. Zvládneme to levou zadní."
Mamka vypadala, že co nevidět omdlí. Radši se sesula na nejbližší židli a rychle si vyčarovala šálek silného čaje. Okamžitě ho do sebe nalila, zvedla se od stolu a odešla na prosluněný dvůr, aby posbírala suché prádlo.
„Takže, co s tím krámem?"
„Není to krám Ginny," napomenul mě trochu káravě taťka, ,,pojď, zkusíme ho zapojit."
Než jsem stačila cokoliv namítnout, popadl tu bednu a vyběhl po schodech dalších pater. Jak jsem záhy zjistila, bohužel šel do mého pokoje. To je tak, tatík se prostě neudržel a i proti vůli mamky zapojil do celého našeho domu elektriku. A od té doby tahal domů samé mudlovské vymoženosti. Polovinu mu jich máma vyházela, polovinu se mu podařilo zachránit. Doufám, že mamce brzo rupnou nervy a tenhle křáp zvaný počítač, poletí z okna stejně jako žehlička, toustovač a varná konvice.
„Proč tady?" zeptala jsem se otráveně. „Proč si to nezapojíš u sebe v pracovně?"
„U mě v pracovně?" udivil se nepřítomně. „Ne, ne, tohle je přece dárek pro tebe. Až budu mít narozeniny já, koupím si notebook!"
Obrátila jsem oči v sloup. Pane bože! Tak to je, když byl váš tatínek pracovníkem na odboru Zneužívání mudlovských výtvorů a je do mudlů blázen. Ani jsem nevěděla, co to ten notebook je. Já jsem to vlastně ani radši nechtěla vědět.
Po třech hodinách taťkova bezvýznamného snažení o uvedení našeho, pardon mého, nového počítače do provozu, to kupodivu vzdal. V duchu jsem zajásala, že ten krám nikdy nebude fungovat.
„Vážně to vzdávám," povzdechl si táta, který byl celý zpocený a v ruce držel nějaké kabely. „Nevím, jak na to."
„Hmmm."
Pak se mu najednou tvář rozjasnila a oznámil mi: „Dostal jsem vážně skvělý nápad!"
Ale, ne…, pomyslela jsem si.
„Napíšeme Hermioně! Ona se přece v takových věcech vyzná. Hned vezmi papír a… ne, neber. Napíšu jí já sám." Pak spěšně vyběhl z pokoje a nechal mě samotnou v tom šíleném nepořádku, který tu stačil natropit.
„Dobře, že jsi tady," uvítala jsem svou nejlepší kamarádku, když rychle přešla práh našeho domu.
„Co je teda tak naléhavého?" zeptala se udiveně Hermiona. Vzhledem k teplému počasí měla na sobě bokové dříny a kanárkově žluté tílko. Své hnědé, neposlušné, rozježené vlasy si stáhla do pevného drdolu.
„Naléhavého? Copak on ti to taťka v dopise nepsal? Ne? Tak se pojď schválně podívat," vyzvala jsem ji trpce a šly jsme do mého pokoje. Teda, jestli se tomu dalo říct pokoj. Spíš to tam vypadalo jako skladiště, po výbuchu atomovky. Po celé místnosti byly rozházené různé kabely, šňůry, dráty, jednotlivé součástky počítače a uprostřed toho mumraje klečel taťka, který byl ve svém živlu a právě něco montoval.
„Už pár dní spím v Charlieho prázdném pokoji," šeptla jsem Hermioně a ta se usmála.
„Dobrý den pane Weasley," pozdravila hlasitě Hermiona. Taťka sebou poplašeně škubnul a začal se roztržitě rozhlížet kolem, dokud mu pohled nepadl na nás.
„Ááá…, ahoj," vstal a potřásl si s ní pravicí.
„Tak, můžu vám nějak pomoct?" zeptala se ochotně Hermiona a rozhlížela se po tom nepořádku. Podle mě to byla dost hloupá otázka. Jak se může někdo takhle zeptat, když vidí, jak vypadá můj milovaný pokojík? Nechala jsem si to však pro sebe.
„No jistě, jinak bychom ti nepsali…" a tak se dal taťka do celého vysvětlování.
Hermiona ho se zájmem poslouchala a všimla jsem si, že jí sem tam maličko zacukaly koutky. Odhrnula jsem chumel zamotaných drátů z mé postele a sedla si na ni. Podívala jsem se otevřeným oknem ven. Dnes bylo trošku pod mrakem, bylo však příjemné teplo. Do mého pokoje vletěla včela. Chvíli jsem ji pozorovala, jak líně krouží u stropu, pak mě ale vyrušil taťkův hlas.
„Tak umíš to dát dohromady?" zeptal se Hermiony s beznadějí v očích.
„Umím."
Taťka mi výrazem připomínal pětileté děcko, kterému dají pytlík bonbónů. Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. A navíc sem netušila, jaká je Hermiona odbornice přes počítače.
Tak se ti dva dali do toho. Téměř po třech hodinách, které jsem prospala, projedla a pronudila, ležel na mém krásném a dřevěném stole počítač.
Nebyla to žádná sláva. Samé krabice. Ale hlavně, že z toho měli Herm a táta radost.
Hermiona se posadila k tomu stolu, zmáčkla jakýsi knoflík na jedné z beden a spustila celý ten pekelný stroj. Ten začal blikat a jaksi podivně vrčet. Pak se rozjasnila i obrazovka. Hleděla jsem na to s otevřenou pusou, jaké nesmysly ti mudlové nevymyslí…
„Takže, teď internet," prohlásila spokojeně Hermiona, když se ujistila, že celý přístroj správně funguje. „Je to bezvadná věc," ujistila mě i taťku a klikla tou krysou, ne pardon, myší na nějaký maličký čtvereček na obrazovce. Okamžitě naběhlo nějaké okno.
„Tohle je vyhledávač," sdělila mi Hermiona. Když ale spatřila můj naprosto nechápavý výraz, celý systém internetu mi podrobně, ano, opravdu podrobně vysvětlila. A dokonce jsem to i pochopila.
„Už budu muset jít," řekla Hermiona, když mi ukázala funkci vyhledávání a našeptávače, čímž ukončila celou tu přednášku. „Slíbila jsem mámě, že budu co nejdřív doma. Tak se měj krásně Ginny a kdyby ti něco nešlo, stačí mi napsat."
Taťka, který vysvětlování taky vzrušeně přihlížel, odešel taky. Musel jít do práce.
Zůstala jsem u počítače sama. Zhluboka jsem se nadechla a začala jsem na klávesnici naťukávat slovo HRY. Šlo mi to opravdu hodně pomalu. Když jsem konečně našla H, s nesmírným potěšením jsem ho zmáčkla. Pohlédla jsem na monitor (to slovo mi řekla Herm, no není hezké?) a očima jsem sklouzla k našeptávači. Ten měl najít nejčastěji vyhledávaná slova na H a taky, že našel. To mi doslova vyrazilo dech. To slovo úplně na posledním možném řádku. Ono to vlastně bylo jméno. Harry Potter...

Komentáře