2.Na depku je nejlepší kakao...

Postavy: Ginny Weasleyová, manželé Weasleyovi, Hermiona Grangerová
Období: Bez určení času
Obsah: Co se stane, když přinese Artur Weasleyi své dceři tak trochu neobvyklý dárek k narozeninám?
Věková hranice: Bez omezení
Beta-read: Slunenka

Úplně jsem zkameněla. Vytřeštěnýma očima jsem hleděla na obrazovku, kde bylo napsáno jméno mého přítele. To přece není možné, říkala jsem si. Jak by mudlové mohli vědět, kdo je Harry? Najednou jsem se vzpamatovala a zatřásla hlavou, jako bych si chtěla vytřepat vodu z uší. Všechno to musel být špatný vtip. Jo, to je ono, je to jen vtip. To určitě udělala Hermiona s taťkou, když jsem spala. Tak to jim nedaruju! Takové hlouposti! Ale uvnitř mě jsem měla takový hrozně divný pocit. Cítila jsem, že se mi náhle stáhnul žaludek a srdce se mi hrozně rozbušilo. Jako bych chtěla sama sebe přesvědčit, že to není jenom hloupý vtípek. Trochu se mi třásla ruka, když jsem znovu sahala po kryse. Přejela jsem tou maličkou šipečkou na jeho jméno a křečovitě jsem zmáčkla levé tlačítko. Najednou jsem z ničeho nic pevně zavřela oči. Vlastně jsem to ani nechtěla vidět! Tep se mi ještě víc zrychlil. Pak jsem se z ničeho nic uklidnila a usmála jsem se sama pro sebe. Tohle jsem přece nebyla já! Byl to úplně někdo jiný, ten, kdo se bál zjistit, co dělá Harryho jméno mudlovském internetu. Protože já, Ginny, bych neváhala a hlava nehlava bych se tomu snažila přijít na kloub. A taky, že na to přijdu! S úsměvem na tváři jsem otevřela oči a pohlédla na seznam, stránek, které mi vyhledávač našel. Znovu jsem se neubránila překvapení, asi 300 000 nalezených výrazů. Mám aspoň co dělat, myslela jsem si, když jsem pohlédla z okna. Ačkoliv bylo do té doby docela hezky, náhlý a prudký vítr sem přihnal temné bouřkové mraky. Vypadalo to, že bude brzy pršet.

Do oken zprudka bubnovaly dešťové kapky, které se následně svezly po chladné skleněné tabuli dolů na parapet. Seděla jsem na pohodlné židli před počítačem. Nepřítomně jsem hleděla na monitor. Nevnímala jsem ani slovo z nějakého článku o mudlovských zločincích.
V mých trochu se třesoucích rukách jsem držela azurově modrý hrneček s teplým, voňavým kakaem. Ten hrnek mi dal Harry, pila jsem z něj pokaždé, když byla příležitost. Ať už jsem seděla v zimě před naším zapáleným krbem a pila čaj, nebo jsem si jenom tak dala kakao na depku, jako teď. Ano, mám depku.
Nevím, jak je to možné, vůbec to nechápu, ale podle všeho jsem postava z knihy. Asi po hodině projíždění internetových stránek pod heslem Harry Potter, jsem zjistila tohle. Nějaká žena z tady z Anglie, jménem Joanne Kathleen Rowlingová napsala sérii knih s hlavním hrdinou, kterým je Harry Potter. Ty knížky se staly skoro nejprodávanějšími na světě. Harry Potter je teď u mudlů fenomén. Začaly se vyrábět hračky, hry, oblečení a kdo ví, co všechno ještě. Dokonce jsem našla úryvky z těch knih. Je tam úplně všechno. Slovo od slova. První naše setkání na nástupišti 9 a ¾, to jak mě zachránil z Tajemné komnaty, Siriusova smrt, náš první polibek…
Takže, ta žena řídí naše životy. Může za všechny ty strašné události, které se staly. Je to všechno její vina! A co víc. Ti fanoušci, kteří tak milují její příběhy, píšou podobné příběhy o nás všech sami. Kolikrát si vymýšlejí takové nesmysly a sprosťárny vůči nám, že by se měli hluboce stydět.
Najednou jsem se z toho nostalgického myšlení vytrhla. Pořádně jsem se napila kakaa a znovu jsem se začal věnovat mému dárku k narozeninám. Pohled mi padl na jednu ze stránek. Eliščin blogísek…
Jen tak jsem pokrčila rameny a najela na tu stránku. Do očí mě okamžitě praštila hlavička. Vyprskla jsem smíchy, vždyť to byl Ron! Ale jinak se mi celý vzhled té stránky líbil, takový moc pěkný, žlutý. Ta holka, které ten web (další hezké slovo, samozřejmě ho mám od Hermiony) si říkala Slunenka. Jak jsem si domyslela, byla to nejspíš taky jedna z těch autorek povídek. Doufala jsem, že nepíše nějaké ty sprosťárny, podobné těm, které už jsem stihla přečíst. Projížděla jsem očima sloupek rubrika a zaujal mě Hlas srdce. Nebyla jsem sice na žádné slaďáčky, ale bez nějakého dalšího rozmýšlení jsem tu rubriku otevřela. Nemýlila jsem se, byla to povídka. S mírným úsměvem na rtech a obrovskou zvědavostí jsem se dala do čtení.

„Proboha! Ginny, nestalo se ti nic?“ vyjekla poplašeně mamka, když s šíleným dupotem konečně vyběhla do mého pokoje.
„Ne,“ dostala jsem ze sebe. Právě jsem totiž ležela na zemi a chechtala se jako blázen.
„Tak proč jsi na zemi? A čemu se vlastně směješ?“ vyptávala se mě zmateně máma se zdviženým obočím.
Protože jsem dostala další záchvat smíchu, ukázala jsem jenom roztřesenou rukou směrem k počítači.
Mamčino překvapení rázem zmizelo jako prach ve větru a vystřídalo ho rozhořčení. Bez jakéhokoli dalšího slova vycouvala z místnosti a nezapomněla za sebou pořádně třísknout dveřmi.
Když jsem konečně ovládla svůj šílený smích, trochu vrávoravě jsem se zvedla ze země a posadila jsem se zpátky na židli.
Abyste to pochopili, do té Slunenčiny povídky jsem se hrozně začetla, hltala jsem slovo za slovem, asi tak, jako když Ron hltá každé jídlo, které před něj postavíte. A když jsem se dostala k šesté kapitole, kde Slunenka popisovala svatbu Billa a Fleur, rozesmála jsem se tak moc, až jsem spadla ze židle. A ten náraz přivolal mamku. Totiž, ono se nešlo nesmát těm vtípkům, které Sluni přidělila na Ronovu adresu. Roztržený hábit, krev z nosu, ty jeho pády… to už na mě bylo trochu moc.
Můj pohled na počítač se rázem změnil. Už to pro mě nebyla jenom tupá bedna. Zjistila jsem, že se u něj člověk může i pobavit.
A že jsem postava z knížky, která je mezi dětmi vlastně nejprodávanější na světě?
No a. Aspoň jsem trošičku slavná.

Uplynuly asi dva týdny od chvíle, kdy jsem počítač dostala. Docela jsem si tu věcičku oblíbila. Jako pokaždé, jsem jako první najela na Eliščin blogísek.
V duchu jsem se naráz zaradovala. Výborně! Další kapitolka Hlasu srdce.
S pobavením a hroznou nedočkavostí jsem se dala do čtení.
To jsem zvědavá, co si na nás Slunenka zase vymyslela…

Komentáře