1.Hermiona Grangerová

Postavy: Harry a jeho nebelvírští spolužáci z ročníku
Období: Po posledním boji
Obsah: Jak si povedou naši hrdinové ve svém zaměstnání?
Věková hranice: Bez omezení
Beta-read: Slunenka

Prásk!
Bylo pět hodin ráno a do honosného atria na Ministerstvu kouzel se přemístila mladá, energická žena. Rozvážným krokem vyrazila směrem k výtahům. Měla na sobě elegantní hábit barvy půlnoční modři a v ruce nesla černou koženou aktovku, která málem praskala ve švech. Byla plná dokumentů, registračních karet a taky měšců se zlatem. Žena se najednou zastavila. Otočila se směrem ke středu haly, kde stála opravená fontána kouzelného bratrstva. Sklouzla pohledem k domácímu skřítkovi. Kdyby ještě chodila do školy, určitě by se zaškaredila, jak může někdo takhle vyobrazit skřítka. Jak zbožně hledí na kouzelníka. Vždyť je diskriminace! Nedostávají platy, nemocenské, nejdou do důchodu...
Teď se však Hermiona Grangerová jenom usmála a pokračovala dál.
„Dobré ráno, Simone,“ pozdravil Hermiona vesele kouzelníka u cedule s nápisem Bezpečností služba.
Muž k ní unaveně zvedl oči a zabručel v pozdrav.
Hermiona se na něj překvapeně podívala. „Co tak smutně? Jindy přímo sršíte elánem!“
„Jindy ano. Ale nikdo mě nepřišel vystřídat na noční, takže jsem tu tvrdnul celou noc,“ odpověděl Simon a potlačil mohutné zívnutí.
„Simone! Už jsem tady, kamaráde!“ volal nějaký chlapík, který právě vyskočil z nejbližšího krbu. „Promiň, že jsem tě nevystřídal, ale dcera se omylem polila nadouvacím lektvarem, tak jsem s ní musel do nemocnice. Tam jsme strašně dlouho čekali, protože tam byl celý houf nějakých hloupých mladíků, kteří si odčarovali obě ruce. Á, dobré ráno slečno Grangerová,“ vychrlil ze sebe kouzelník.
Hermiona ho také pozdravila.
„Simone, můžu si půjčit noviny?“ zeptala se unaveného čaroděje a ukázala na ranní vydání Denního věštce. Ten kývnula, tak si je Hermiona vzala a za chůze se začetla do článku o porušování zákona o utajení.
Hermiona vešla do vestibulu a nastoupila do jednoho z výtahů, který byl přeplněný kouzelníky z různých oddělení. Vzadu uviděla stát svou bývalou spolužačku z Nebelvíru Levanduli Brownovou. Protlačila se k ní. Výtah se dal do pohybu.
„Ahoj Levandule,“ pozdravila ji.
Levandule zdvihla oči od nějaké zprávy, kterou zrovna četla a docela upjatě odpověděla: „Ahoj.“
Dál se spolu nebavily. Ani ve škole nebyly moc dobré kamarádky. Levandule trávila veškerý čas s Parvati Patilovou, kdežto ona byla nejraději s Harrym a Ronem. Zvlášť kvůli Ronovi se spolu nebavily.
Sedmé patro... šesté patro... páté patro…
„Čtvrté patro, odbor pro dohled nad kouzelnými tvory, kanceláře divize zvířat, osob a duchů, oddělení pro styk se skřety, oddělení domácích skřítků a Poradny pro boj se škůdci,“ oznámil úřední ženský hlas. Tam Hermiona vystoupila. Rozhlédla se a vyrazila na druhou stranu patra, kde měla kancelář. Cestou míjela kouzelníky, kteří nesli krabice z podivnými kouzelnými tvory, o jakých ještě nikdy neslyšela. Byli to nějací nebezpeční kříženci. Hermiona si okamžitě vzpomněla na Hagrida a jeho třaskavé skvorejše. Při té vzpomínce se musela usmát. Prostě musela! Sem tam se s nějakým kouzelníkem pozdravila, nebo s ním prohodila pár slov. Konečně dorazila ke dveřím s cedulkou, která hlásala:

ODDĚLENÍ DOMÁCÍCH SKŘÍTKŮ

Otevřela dveře a vešla dovnitř. Ocitla se v prostorné kanceláři, o kterou se dělila se svými spolupracovnicemi. Žádná z nich tu však zatím nebyla. V místnosti byly tři velké psací stoly. Každý patřil jedné z nich. Hermiona zasedla ke svému stolu. Noviny odložila na košík s poštou a pohled jí padl na fotografie na stole. Z jedné se na ni usmíval Harry s Ginny a z druhé se na ni zubil Ron. Hermiona se pousmála. Měla Rona moc ráda a od té doby, co Harry porazil Voldemorta spolu bydleli. A vůbec. Od té doby se změnil mnohem víc věcí. Kupříkladu se jí podařilo zlomit kouzelnickou veřejnost a samotné domácí skřítky ohledně jejich práv. Než Voldemort padl začali se skřítkové zneužívat ještě víc než předtím. Zacházelo se s nimi jako s chátrou. Hermioně se to podařilo změnit. Po pádu Voldemorta nabídla skřítkům platy, volné dny a dobré pracovní podmínky. Skřítkové to kupodivu přijali. Byla na sebe patřičně hrdá, že se jí to podařilo. Loňský rok si prosadila zákon, který potrestal pokutou každého, kdo skřítkům ubližoval. Její změny se však neobešly bez protestů. Hodně kouzelníků s tím nesouhlasilo. Měli ale smůlu. Ministr to schválil.
Od pátého ročníku v Bradavicích, kdy se začala zajímat o práva skřítků, udělala ohromný kus práce. Začala barevnými odznaky s nápisem SPOŽÚS a skončila jako vedoucí oddělení domácích skřítků. I rodiče na ni byli hrdí.
Hermiona se podívala do kalendáře. Dnes je pátek. A každý druhý pátek znamená spoustu práce, protože je to výplatní den skřítků. Budou muset obejít všechny skřítky, tedy ty, kteří nemají čas a nemohou si sem přijít osobně a dát jim čtrnáctidenní mzdu. Většinou jim to jde pěkně od ruky, pokud někteří skřítci nedělají problémy.
Na začátku se našla skupinka vzpurných skřítků, kteří peníze odmítali, ale stejně jim to nebylo nic platné. Od své rodiny dostali rozkaz, že si ty peníze musí vzít, takže neměli na vybranou. Po pár měsících se zklidnili.
Hermiona se podívala na hodinky. Čtvrt na šest. Už by tu měly být její spolupracovnice. Taky že ano. Dveře se otevřely a do kanceláře vešla Marse Kostivalová. Bylo jí devatenáct, měla dlouhé blond vlasy spletené do copánků a tmavé oči. Vždycky byla tak trochu výstřední. Ale práva domácích skřítků brala naprosto vážně. Nezajímalo ji, co si o ní myslí ostatní. Klidně vyšla mezi mudly v tom nejnápadnějším kouzelnickém hábitu, nebo v podivné směsici mudlovského oblečení. Proto dnes vypadal v obyčejném rudém hábitu tak trochu nezvykle. I když, nezanedbala to úplně. Začarovala si svoje pěticentimetrové nehty, aby každých třicet sekund měnily barvu. Ty její nehty vždy Hermioně nepříjemně připomněly Ritu Holoubkovou.
„Čau,“ pozdravila vesele Hermionu.
„Ahoj,“ odpověděla.
Marse si sedla na svou židli, dala si nohy obuté ve vysokých, tmavých, kožených botách na stůl a začala číst nějaký módní časopis, který si sebou přinesla. Hermiona jenom nevěřícně zavrtěla hlavou.
„Víš vůbec, že máme dneska práce až nad hlavu?“ zeptala se Marse.
Ta k ní vzhlédla od článku s nadpisem – Co se bude nosit toto léto? a trochu překvapeně na ni pohlédla.
„Jasně, že to vím. Stejně musíme počkat na Betty, abychom si rozdělily práci. Nechci se dívat na ten její napučený výraz, protože jsme ji nechaly tu nejhorší.“
„Vlastně máš pravdu,“ přisvědčila Hermiona.
Hned jak to dořekla, se dveře otevřely potřetí a dovnitř vešla Betty O´Connelová, třetí a poslední pracovnice v oddělení domácích skřítků. Byla o pár let starší než Hermiona a o hodně vážnější než Marse. Ona vlastně byla vážná pořád, i když někdy dokázala být milá. Stále nosila usedlý černý hábit, své temně ryšavé vlasy nosila stáhnuté do dlouhého pevného copu. Podívala se na ně, zavřela za sebou dveře a trochu koženě je pozdravila: „Dobré ráno.“
„Ahoj,“ odpověděly Marse a Hermiona najednou.
Betty si sedla za svůj psací stůl a zeptala se: „Začneme pracovat?“
„Jistě,“ přisvědčila Marse, „čekaly jsme jenom na tebe.“
„Tak dobře, kdo tu dnes zůstane a bude vyplácet skřítky, kteří přijdou osobně?“ začala Hermiona organizovat práci.
„Já tu zůstanu!“ vyhrkla okamžitě Marse.
Hermiona pomalu přikývla. „Dobře, ale pracuj pořádně. Žádné ty tvoje módní časopisy, jasné?“
„Jasné! Rozkaz velitelko!“
„Kdo bude v terénu, obcházet domácnosti, kromě Londýna samozřejmě?“ ptala se dál Hermiona.
„Já si to vezmu,“ ozvala se Betty a začala vstávat od stolu, aby vyrazila, „zaskočím ke Gringottovým, abych vyzvedla peníze a dám se do práce.“
„Fajn, takže na mě zůstávají…“ řekla Hermiona.
„Bradavice, přilehlé okolí a Londýn,“ dořekla za ni Marse.
„Takže v kolik hodin tady?“ otázala se Betty, zatímco si skládala věci do brašny.
„To je jedno, až to všechno zvládneš,“ odpověděla Hermiona.
Betty přikývla na znamení, že chápe a přemístila se pryč.
Hermiona se obrátila k Marse. „Taky půjdu. Tady máš registrační karty,“ řekla, vyndala je z brašny a podala je jí. „A Marse…“ začala a výhružně se na ní podívala.
„Já vím,“ přispěchala s odpovědí, „žádné časopisy, žádná zábava, jenom práce.“
„Přesně tak,“ usmála se sladce Hermiona a přemístila se taky.

Objevila se v Prasinkách. Byl začátek června. Kolem malých domků kvetly široké záhony pestrých, barevných květů, které omamně voněly. Bylo ještě pořád brzké ráno a slunce teprve vycházelo, aby je o pár hodin později pražilo svými teplými paprsky. Ptáci, kteří spustili svůj každodenní ranní koncert seděli na plaňkách plotů a zpívali překrásné melodie. Hermiona si ráda vybírala tuhle trasu. Pokaždé si mohla zavzpomínat na svoje školní léta a na dobrodružství, která tu s Harrrym a Ronem zažili. První zamířila, jako pokaždé k madame Rosmertě. Její skřítkové byli pokaždé brzo vzhůru. Proto se vydala po cestičce směrem ke Třem košťatům. Když dorazila ke dveřím, otevřela je a její příchod oznámil cinkající zvonek nad zárubněmi. Celý lokál vyhlížel nesmírně prázdně. Když byla ještě ve škole, pokaždé tu bylo strašně narváno, že se tu nedalo hnout. Pohled ji padl na jeden stůl v rohu. Tam tenkrát seděla s Ritou Holoubkovou a Lenkou, když Harrry, který tam s nimi byl také, podával rozhovor o noci, kdy se Voldemort vrátil. Na Ritu si vzpomínala častokrát, ani nevěděla, jak se jí teď vede. Pak se ale Hermiona vzpamatoval, protože u ní stála malá skřítčí slečna jménem Minny, která se hluboce uklonila a pištivým hlasem ji pozdravila. „Dobré ráno slečno!“
„Dobré,“ odpověděla Hermiona s úsměvem. „Je madame Rosmerta vzhůru?“
Minny zavrtěla hlavou. „Paní ještě spí, měla tu dlouhou otevřeno, slavily se tu narozeniny.“
„Aha, no nevadí.“
„Mám ji vzbudit?“
„Ne, nech ji spát.“
Hermiona zalovila v aktovce a vyndala z ní červené desky se seznamem skřítků, které měla vyplatit. Seznam byl začarovaný proměnlivým kouzlem, takže ti skřítci, kteří měli čas zajít si k nim do kanceláře k Marse, ji ze seznamu postupně mizeli.
„Tak, kde jsou ostatní?“ zeptala se Hermiona.
Skřítka na ni kývla hlavou a naznačila Hermioně, aby šla za ní. Minny ji zavedla za barový pult, dozadu do kuchyně. Hermiona se po ní rozhlédla. Celá kuchyně byla, jako ostatně celý lokál čistá a útulná.
Pak ji začaly zdravit ještě další čtyři hlásky, patřící ostatním skřítkům, kteří v kuchyni dělali pořádek a urovnávali sklenice. Hermiona jim odpověděla a mile se na ně usmála.
„Dáte si něco k pití slečno? Kávu? Čaj? Medovinu? “ otázal se zdvořile nejbližší skřítek jménem Dan.
„Ano, ráda si dám kávu,“ přikývla Hermiona potěšeně. Věděla totiž, že tady dostane tu nejlepší kávu ze všech. Mezitím se posadila na pohodlnou dřevěnou židli ke stolu. Na stůl před sebe si položila svůj seznam. Před jejíma očima právě ze seznamu zmizela dvě jména. Takže Marse se taky konečně dala do práce. O Betty Hermiona nepochybovala. Věděla, že je pracovitá a houževnatá.
„Tady máte slečno,“ řekl Dan a postavil před ní šálek voňavé kávy s cukrem.
„Děkuji,“ odpověděla Hermiona okamžitě a hned se napila. „Tak jak se vám vede? Žádné problémy, nebo nemoci?“
„Ne, máme se dobře,“ oznámila ji zase jiná skřítka, která přerovnávala dózy s kakaem.
„Výborně,“ pochválila si Hermiona. „Takže, každý tu máte, jako vždycky jeden galeon.“
Vytáhla z brašny měšec zlata, vytáhla z něj pět galeonů a dala je na stůl. Pak si vzala svůj seznam a škrtla si v něm těchto pět skřítků. Skřítkové si peníze rozebrali, poděkovali a šli si po své práci. Hermiona, která už kávu dopila se zvedala k odchodu.
„Nejspíš se uvidíme i za čtrnáct dní, tak zatím nashledanou,“ rozloučila se skřítky, kteří se jí hluboce uklonili a vyrazila směrem ke dveřím. Když vyšla ven, pohladilo ji po tváři slunce. Trochu si povzdechla a zamířila na poštu. Obchůzka Prasinek ji zabrala celé dopoledne, kvůli nemocným skřítkům u Džina v láhvi. Bylo už po jedenácté hodině, když zamířila k Bradavicím. Od doby, kdy sem chodila ona sama, se nic nezměnilo. Hladina jezera, vrba mlátička, Hagridova hájenka. S úsměvem přišla k vstupní bráně.
„Hemiono!“ ozval se za ní hluboký, burácivý hlas. Okamžitě se otočila.
„Hagride!“ vykřikla a vrhla se obrovi do náruče. Chvíli přemýšlela, jestli to nebyla chyba, takhle ho obejmout, protože ji Hagrid strašně sevřel, ale ten pocit štěstí, že ho znova vidí byl silnější. Hagrid za těch jedenáct let hodně zestárl. Jeho střapaté vlasy začaly být šedivé, ale v jeho očích byl stále ten dobromyslný výraz. Když ji pustil, změřil si ji pohledem a usmál se na ni.
„Konečně tě zase vidím, vždycky sme se tu minuli. Ale povídej jakpak se máš ty? A co Harry s Ronem?“
„Mám se skvěle, a ti dva taky,“ odpověděla, když vešli do vstupní síně, která byla plná studentů, kteří mířili na oběd.
„Teto Hermiono!“ ozval se za nimi dívčí hlásek a ona i Hagrid se otočili.
„Ahoj!“ vykřikla Hermiona radostně a objala dvě malé děti, které ji vběhly do náručí. Holčičku a kluka. Když se od ní děti odtáhly, viděla jak se na ni překvapeně usmívají její neteř Katharina a synovec Daniel Potterovi. Byli by od sebe k nerozeznání, nebýt toho, že Katharina měla zrzavé vlasy po Ginny a zelené oči po Harrym, kdežto Daniel měl černé vlasy jako Harry a světle hnědé oči jako Ginny. Jinak však byli stejně vysocí a měli stejné, rozzářené obličeje. Bylo jim jedenáct. Ginny otěhotněla poměrně brzo, hned následující noc po pádu Voldemorta.
„Ahoj Hagride!“ pozdravily jednohlasně děti obra. Ten jim odpověděl úsměvem.
„Co tu vůbec děláš?“ zeptala se Hermiony Katharina.
„Práce volá! Musím vyplatit skřítky. Mimochodem, nevíte, kde je profesorka McGonagallová?“
„Zrovna jsme ji měli na přeměňování,“ ozval se Daniel, „a teď by měla nejspíš jít na oběd.“
„No nevadí, jdu ji najít,“ řekla Hermiona.
„Myslím, že to nebude třeba,“ řekla Minerva McGonagallová, která k nim zrovna přicházela. Ani ona se nezměnila. Vypadal pořád stejně odměřeně a přísně. Teď se však mírně usmívala. I když byla ředitelkou školy, stíhala učit i přeměňování.
„Dobré poledne, slečno Grangerová,“ pozdravila a natáhla k Hermioně ruku, která ji s úsměvem stiskla.
„Dobrý den, paní profesorko,“ odpověděla.
Pak se McGonagallová obrátila k dvojčatům Potterovým. „Myslí, že jste určitě po přeměňování vyhládlí, takže ať už jste u stolu.“
Daniel a Katharina neváhali a vyrazili k ostatním nebelvírským. Katharina se ještě stačila otočit a zamávat Hermioně a Hagridovi.
„Myslím, že vy slečno máte taky hlad, ne? Pojďte s námi poobědvat,“ vyzvala profesorka Hermionu a vešla do Velké síně. Hermiona, které už začínalo kručet v břiše, pozvání na oběd ráda přijala a šla za ní spolu s Hagridem. Prošla mezi nebelvírským a mrzimorským stolem. Všichni na ni zvědavě civěli. Ona se jim nedivila, kdyby byla v jejich věku, taky by se zajímala, co tu dělá mladá žena, jako ona sama.
U učitelského stolu si vybrala místo vedle Hagrida. Naklonila se a prohlédla si učitele. Seděly tu jak staré známé, tak nové tváře. Třeba maličký, starý profesor Kratiknot si všiml jejího pohledu a když Hermionu poznal usmál se na ni a zamával jí. Ona také kdysi přemýšlela, že se stane učitelkou, ale když skřítci povolili, nemusela se dlouho rozmýšlet. Hermiona si s chutí naložila na talíř guláš a začala si se zájmem povídat s Hagridem o jeho hodinách péče o kouzelné tvory. Když už měla guláš v sobě a viděla jak se profesorka McGonagallová zvedá ze židle, zamířila k ní.
„Paní profesorko, potřebuji váš podpis, ohledně vydávání těch peněz skřítkům.“
„Ach, ano pojďte se mnou,“ vyzvala ji učitelka přeměňování a vyrazila spolu s Hermionou ven ze síně.
„Pozdravuj tátu a mámu!“ vykřikl Daniel, než Hermiona odešla pryč.
„Myslím, že nemá smysl chodit až nahoru do ředitelny,“ utrousila McGonagallová cestou a zavedla ji do první prázdné učebny s číslem 12, hned v přízemí. Místnost byla plná prázdných lavic a vypadala, že je nepoužívaná. Profesorka si sedla za katedru, Hermiona však zůstala stát a začala hledat v brašně dokument, který měla profesorka podepsat. Když ho konečně našla, předložila ho před profesorku.
„Potřebuji to podepsat tady,“ řekla Hermiona a ukázala na potřebný řádek, „musím mít doklad, že jsem ty peníze opravdu předala, protože se jedná o značnou částku a někdo by si mohl myslet, že jsem ji jenom tak někde promrhala a utratila za nesmysly.“
Profesorka zvedla oči od toho papíru a pohlédla na ni. „Jistě, hned to podepíšu. Jenom by mě zajímalo, kdo si to může myslet.“
„On se někdo vždycky najde. Nedávno s tím byly vážné problémy.“ A to byla pravda. Asi tak před půl rokem si někdo vymyslel, že se ty větší částky peněz ztrácejí a skřítkové nedostávají nic.
McGonagallová vážně přikývla, vytáhla svou hůlku z kapsy a elegantně s ní mávla. Hned na to se na stole objevil kalamář s inkoustem a krásný orlí brk. Profesorka ho vzala do ruky a podepsala se.
„Moc vám děkuji,“ řekla s úlevou Hermiona, vzala si to potvrzení a opatrně ho dala do brašny.
„Není zač,“ odvětila McGonagallová, „dolů do kuchyně myslím zaskočíte sama, že ano?“
„Ano, hned tam jdu a pak mířím do Londýna.“
„Dobrá. Přeji vám tedy šťastnou cestu a doufám, že se zde zase někdy objevíte,“ rozloučila se s ní McGonagallová a potřásla si s ní rukou. Pak Hermiona vešla ze dveří a zamířila dolů ke kuchyni, kdežto profesorka McGonagallová šla do své ředitelny o několik pater výš.
Hermiona procházel přívětivou chodbou, ozářenou loučemi, s obrazy jídla na stěnách. Až přišla k obrazu s mísou, která byla plná ovoce, sáhla prstem na velkou zelenou hrušku, která se záhy proměnila v masivní kliku. Herm otevřela skryté dveře a vešla do obrovské bradavické kuchyně. Skřítkové v ní byli hodně zaneprázdnění, protože bylo po obědě a museli umývat hory špinavého nádobí. Přesto k ní právě mířili dva staří známí skřítci. Winky a Dobby. I na nich se projevilo těch jedenáct let, byli však pořád stejně pracovití a ochotní. Winky dokonce přestala pít a skvěle zapadla mezi ostatní skřítky. Když přišli oba dva k Hermioně hluboce se uklonili a pozdravili ji svými tenkými hlásky.
„Dobrý den slečno!“
„Ahoj Dobby, ahoj Winky.“
„Dá si slečna něco k pití nebo k jídlu?“ zeptala se Winky.
„Ne, děkuji,“ odpověděla Hermiona, „nahoře ve Velké síni jsem si dala guláš a ten mi bohatě stačil. Byl vynikajíci!“
„Ten vařila tady Winky!“ vypískl Dobby a lehce do skřítky žduchnul.
Ta se rozzářila jako vycházející sluníčko a řekla: „Jsem ráda, že vám chutnalo!“
Za to ji Hermiona obdařila milým úsměvem. „Můžu vás poprosit, abyste dohlédli na to, aby si každý skřítek vzal svou mzdu?“ obrátila se s prosbou Hermiona na skřítky, když se podívala na své hodinky. Měla totiž trochu naspěch, přece jenom se tu docela dlouho zdržela a měla obejít ještě celý Londýn.
„Já to udělám!“ nabídl se okamžitě Dobby.
„Děkuji Dobby, vážně mi tím hodně pomůžeš,“ řekla mu Hermiona upřímně a vytáhla z brašny velký měšec plný zlata. Skřítek ho od ní velice opatrně převzal a tvářil se nadmíru vážně.
„Tak to by bylo všechno,“ řekla Hermiona, když Dobby odešel dozadu do kuchyně a začal skřítkům rozdávat po jednom galeonu, „vlastně není to všechno! Pověz mi, Winky, byl nějaký skřítek nemocný?“
Ta na její otázku zareagovala jenom rázným zavrtěním hlavou. „Nikdo z nás nemocný nebyl.“
„Tak to je dobře! No, musím už jít, mám ještě hodně práce. Nazdar Winky!“ rozloučila se Hermiona a skřítka se jí znovu poklonila. Za pár chvil už Hermiona procházela vstupní bránou zpátky na školní pozemky zalité sluncem. Tráva potichu šuměla v teplém vánku a doplňoval ji zvuk vlnek z jezera.
Jakmile se Hermiona dostala za hranice školy, přemístila se.
Ocitla se u Děravého kotle. Nikdo z kolemjdoucích si jí nevšímal. Mudlové byli příliš zaneprázdněni svými vlastními povinnostmi, jako třeba že mají vyzvednout své děti ze školky, nebo že má jejich tetička zítra narozeniny, takže nevnímali, že se jim přímo před nosem z ničeho nic zjevila čarodějka. Hermiona se rozhlédla kolem a pak otevřela dveře hostince a vešla dovnitř. Uvnitř bylo narváno a pěkně veselo. Ve vzduch se vznášel pach kouře z cigaret a alkoholu. Hermiona se prodírala davem a několikrát odmítla nabízenou ohnivou whisky.
„Ahoj Luku! Jako vždycky jdu do kuchyně, nesu skřítkům peníze,“ pozdravila výčepního za pultem, když jej míjela. Luk byl sympatický mladý muž, který vedl Děravý kotel, když šel starý Tom do důchodu. „Zdravím. Jo, klidně tam běž,“ odvětil s úsměvem a dál pilně naléval pití svým hostům, kteří tu dnes byli v hojném počtu. Konečně přišla do kuchyně. Ta byla oproti hospodě úplně klidná, až na tři domácí skřítky, kteří vytírali podlahu. Jakmile uviděli Hermionu vejít do dveří, jeden ze skřítků lusknul prsty a hadry začaly podlahu vytírat sami. Všichni tři ji pozdravili, ona odpověděla.
„Takže vám to nesu,“ prohlásila spokojeně Hermiona, vylovila z měšce tři velké zlaté mince a položila je na stůl. Skřítkové uctivě poděkovali a dál se věnovali podlaze. Hermiona se jich ještě zeptala na obvyklé otázky a vytáhla seznam, aby si je odškrtnula. Jména ostatním skřítků jí mizela před očima, nebylo pochyb o tom, že Betty i Marse poctivě pracují. Hermiona vyšla zadním vchodem na dvorek a pomocí hůlky se dostala na Příčnou ulici. Když byl u moci Voldemort bylo v Příčné mrtvo. Teď z ní však byla zase ta přívětivá ulička plná kouzelnických obchodů. Hermiona postupně obešla všechny krámy a rozdávala skřítkům peníze. Když je obešla všechny, uvědomila si, že by mohla zaskočit za Fredem a Georgem. Už dlouho u nich nebyla a teď měla čas. Proto zamířila ke Kratochvilným kouzelnickým kejklím a vešla dovnitř. Obchod byl pořád stejný a pořád jim hodně vydělával.
„A hele, naše skoro švagrová!“
„Taky tě ráda vidím Frede,“ usmála se na něj Hermiona.
„Ahoj Hermiono,“ pozdravil ji George, který se zrovna objevil vedle nich, aby se s ní mohl pozdravit. „Jak se máš?“
„Mám se dobře a vy?“
„Ujde to, není si na co stěžovat, díky za optání. A co náš drahý bratříček Ronánek? Nezlobí?“
Hermiona se rozesmála. „Ne, nezlobí.“
„Nechceš nějaké blbůstky pro vaše děti?“ zeptal se z ničeho nic Fred a v očích se mu zablýskalo z vidiny peněz, které by za to mohl mít.
„Frede, my děti nemáme!“
„Vlastně. Abych pravdu řekl, už ztrácím přehled o všem, co se v našem tak rozsáhlém příbuzenstvu děje.“
Herm se rozesmála. „No, stavila jsem se sem jenom, abych vás pozdravila. Už budu muset jít. Ale vzkažte vaší mamce, že se u nich s Ronem objevíme v neděli na oběd. Zatím se mějte a ať vám kvetou obchody.“
„O to se neboj! A ahoj!“
Hermiona vyšla z krámku vydala se obejít zbytek kouzelnických rodin v Londýně. Když s tím skončila, bylo už sedm hodin. Potlačila mohutné zívnutí a přemístila se rovnou do zpátky do kanceláře. Ta byla pustá a bylo v ní zhasnuto, proto lehce mávla hůlkou a rozsvítila lampy. Na stole ležely dva popsané kousky pergamenu. Vzala ten první, který byl od Marse. Chvíli jí trvalo, než tu její čmáranici rozluštila, ale nakonec se jí to povedlo.

Už sem musela jít. Práce hotová a to sem si při tom stihla přečíst dva módní časopisy.

Pohlédla na druhý papír popsaný úhledným písmem Betty.

Taky už sem musela jít. Děti neměl kdo vyzvednout ze školky. Všechna práce je hotová. Uvidíme se v pondělí.

Hermiona se sama pro sebe usmála. Konečně už může jít domů. Proto na nic nečekala a rychle se přemístila domů. Měli s Ronem byt v centru Londýna. Byl z něj krásný výhled na město. Jako první ji do nosu praštila nějaká podivná vůně, která se linula z kuchyně. Překvapeně zamrkala a šla za vůní. Když přišla do kuchyně protočily se jí panenky. V místnosti byl neuvěřitelný nepořádek. Všude byly roztahané hrnce, pokličky, talířky, vařečky a slupky od brambor.
Herm se opřela o zárubně dveří a pobaveně se zeptala Rona, který celý ten chaos způsobil: „Ty vaříš?“
Ron polekaně nadskočil, když uslyšel její hlas. „Jé! Ty už jsi doma? Neslyšel jsem tě přicházet!“
„Co to tu vyvádíš?“
„No, myslel jsem, že přijdeš později a tak sem ti chtěl uvařit večeři,“ vysvětloval.
„A co jsme to měli mít dobrého?“ zeptala se Hermiona a podívala se do jednoho hrnce, ve kterém byla nevábně vypadající směs brambor, rajčat a kousků masa.
„Totiž… původně to mělo být kuřecí na rajčatech s bramborem, ale teď to vypadá jako… jako…“
„Prostě to vypadá hnusně,“ dořekla za něj Hermiona a dala si na sebe zástěru. „Pomůžu ti, ty mistře kuchaři,“ usmála se na Rona, mávla hůlkou na cibuli a ta se sama začala krájet.

Komentáře