2.Levandule Brownová

Postavy: Harry a jeho nebelvírští spolužáci z ročníku
Období: Po posledním boji
Obsah: Jak si povedou naši hrdinové ve svém zaměstnání?
Věková hranice: Bez omezení
Beta-read: Slunenka

Levandule ležela na malé mýtince skryté v hlubokém zeleném lese a vnímala jenom sladkou vůni pestrobarevných květin, které ji obklopovaly. Oči měla zavřené, ale nespala. Na její hladkou tvář dopadaly skrze temné stromy zlatavě rudé sluneční paprsky. Slunce zrovna zapadalo a zbarvovalo nebe do těch nejkrásnějších barev. Od jemně růžové, přes světlounce fialovou, po blankytně modrou. Celá les se pomalinku chystal na noc. Ptáci pěli své poslední, podvečerní, líbezné písně, než se uložili ke spánku.
Levandule se nepatrně zavrtěla a ještě víc se uvelebila do měkoučké trávy, která ji lechtala skoro po celém těle. Najednou ucítila, jak ji něčí silné, svalnaté paže něžně objaly, opatrně ji zvedly do vzduchu a láskyplně ji k sobě přivinuly. Levandule otevřela oči a zahleděla se do těch průzračně modrých, které patřily Firenzemu.
„Levandule…“ ten se k ní, držíc v náručí naklonil a jemně ji políbil. Jeho milovaná neváhala a polibek opětovala. Po chvilce se od sebe odtrhli.
„Levandule…“

„Levandule! Slyšíš mě? Vstávej zlato!“
Lav cítila, jak s ní někdo mírně třese. S otráveným úšklebkem se probudila a uviděla nad sebou tvář mladého muže. Doufala, že uvidí plavovlasého kentaura, jak se na ni se zalíbením dívá safírovýma očima, místo toho však spatřila oči hnědé. Oči jejího manžel Seamuse. Zase to byl jenom sen…
„Už musíš vstávat,“ zakřenil se na ni vesele Seamus, který klečel na druhé půlce jejich manželské postele a vlepil jí pusu na pravou tvář. Pak seskočil z lůžka a s elánem, který míval takhle brzo po ránu jenom on, odpelášil do kuchyně, aby uvařil kávu.
„Dobře,“ zahučela jeho žena ospale. „Vždyť už jsem vzhůru.“ Ale vůbec se jí nechtělo vstávat. Chtěla znova usnout, nechat se odnášet sny a objevit se znova na té lesní mýtině, na kterou se vracela noc, co noc. Ano, vždy po usnutí se ocitla ve Firenzeho náručí. V její mysli žili na té mýtině jenom oni dva, v malém dřevěném domečku pod prastarou, vysokou borovicí. Tam už se kolikrát objímali a líbali…
Levandule se kousla do rtu. Měla velké výčitky svědomí, hlavně kvůli Seamusovi. Vážně ho měla ráda, ale kdyby si mohla vybrat… Chytla se za hlavu. Ne, že by jí ty sny nebyly nepříjemné, ale na druhou stranu si přála, aby zmizely. Byla fakt ráda, že Seamus neovládá nitrozpyt, či jak se tomu říká.
Aby vyhnala z hlavy tohle téma, vstala z postele a zamířila do kuchyně. Seam byl převlečený a právě do sebe kulometovou rychlostí cpal koblihy s marmeládou.
„Kam tak hrozně spěcháš?“ udivila se Levandule, zatímco si nalévala do svého oblíbeného fialového hrnečku čerstvou kávu.
„Husím hít,“ zahuhňal Seamus s ústy plnými jídla. „Kluci mě už čekají,“ dodal na vysvětlenou, když polknul a spěšně se zvedl. Přešel ke své ženě, políbil ji na rozloučenou a pak vyběhl z jejich bytu.
Levandule si povzdechla, dopila zbytek kávy a šla se taky převléknout. Pak se přemístila.

„Simone, vážně se moc omlouvám,“ koktala Levandule a pomáhala tomu chlapíkovi na nohy.
„Ale, nic se nestalo,“ zavrčel kouzelník od bezpečnostní služby, i když jeho výraz říkal pravý opak.
Totiž, když se Levandule přemístila, objevila se hned vedle něj. A protože on spal, vylekalo ho to PRÁSK! Tak hrozně, že spadnul ze židle.
„Vážně mě to mrzí.“
„Dobrý. Abych nezapomněl, tohle,“ řekl Simon a vtisknul Lav do ruky nějaký dlouhý spis, „vám tu nechává Kate Simpsonová.“
„Děkuju,“ odvětila ledabyle Levandule a zamířila k výtahům. Mezitím se dala do čtení toho dokumentu. Pohlédla na hlavičku.
Ale ne, zase mudlovští rodiče dětí, které umí kouzlit, pomyslela si. Konečně sjel ke shluku netrpělivých lidí výtah. Levandule se dobrovolně nechala unášet tím davem, nastoupila do jedné z kabin a stoupla si úplně dozadu. Ještě pořád četla tu zprávu.
„Ahoj Levandule,“ ozvalo se vedle ní, když se dal stroj do pohybu. Lav zvedla oči a uviděla Hermionu Grangerovou, a tak nepříliš nadšeně odpověděla: „Ahoj.“
Dál už s ní vážně neměla chuť mluvit. Ve škole spolu taky moc času netrávily. Ona Hermionu nikdy neměla moc ráda. A z celého srdce ji nesnášela, když jí přebrala Rona. A ještě s ním teď bydlela a dokonce se šuškalo, že prý se měli brát. Lav potlačila vztek a přestala si Hermiony všímat.
Zatímco Grangerová vystoupila v patře čtvrtém, Levandule sjela až do třetího, kde bylo oddělení pro styk s mudly. Nakonec ztvrdla tady. Její sem, že by se mohla stát slavnou a proslulou věštkyní prostě zmizel. Rodiče jí něco takového prostě nechtěli dovolit a navíc by se tím neuživila, než si vzala Seamuse, jehož plat nebyl jenom pár nicotných galeonů. Přesto ale od téhle neuvěřitelně nudné práce chodila. Už jí kolikrát vážně nebavilo vysvětlovat vytřeštěným rodičům, že jejich dítě umí čarovat, a že odjede na celý školná rok pryč. Několikrát to však nemělo zrovna kladnou odezvu. Jeden mudla ji dokonce vyhrožoval, že zavolá policii a doktory z blázince, jestli okamžitě neodejde. Levandule zachovala chladnou hlavu, hbitě celé rodině upravila paměť a rychle odtamtud zmizela. Pak se po dohodě s McGonagallovou rozhodly, že je nebudou do ničeho nutit a nechají je žít bez čar a kouzel.
Rozrazila dveře do jejich kanceláře, která byla až na jedinou stařičkou ženu úplně prázdná.
„Dobré ráno,“ pozdravila ji Levandule. Ta se otočila k Levanduli a třaslavým hlasem odpověděla: „Čau.“
Jmenovala se Bridgite Parkerová. Na tomhle oddělení pracovala už celých sedmdesát let a zhruba za měsíc se chystala do důchodu. Měla hodně vrásčitou tvář, ze které se na Levanduli dívaly jiskřivé zelené oči. Její vlasy byly bílé jako sníh a nosila je na krátko ostříhané a rozpustile rozčepýřené. I přes svůj úctyhodný věk se snažila působit energickým dojmem a chtěla přemoci stáří.
Ostatní jejich kolegové měli dovolenou, takže tu na všechnu práci zbyly jenom ony dvě.
„Abych nezapomněla, ředitelka McGonagallová ti posílá nějaký dopis,“ ozvala se Bridgite a natahovala k Lav ruku s tím psaním.
„Ach, díky.“
Levandule přešla ke svému psacímu stolu a strnula úžasem. Na pracovní desce ležela obrovská kytice bílých růží.
„Od koho to je?“ zeptala se užasle.
„To je pěkně hloupá otázka,“ neodpustila si tuhle uštěpačnou poznámku Bridgite. „Kdo by ti to tak mohl dát, co? Asi Mikuláš!“ Tohle obešla Levandule bez komentáře. Byla zvyklá na Bridgitin „humor“, který nepřišel nikomu vtipný. Místo toho radši vzala malý lístek, který byl v pugétu a otevřela ho. Bylo to jak jinak od Seamuse. Přál jí tam krásný pracovní den a znovu jí tam psal, jak moc ji miluje. Přičichla ke květinám, voněly sladce a omamně.
„Tak bylo to od manžílka?“ vyzvídala Bridgite.
„Ne. Od Santa Clause,“ odvětila Levandule stejnou notou.
„Rozumím. Už mlčím. Ale ještě jedna otázka. Co ti píše ta McGonagallová?“
„No vidíš. Úplně jsem na ni zapomněla.,“ vyhrkla Levandule a začala se dopisu věnovat.
To snad ne, pomyslela si Lav trpce, když se dostala na jeho konec.
„Tak co?“
„Zase mám jít přesvědčovat mudlovské děti, že umí kouzlit,“ zahučela Levandule otráveně.
„Vždycky to zařizovala škola, tak proč to teď strkají nám?“
„Píše se tu jenom o jedné holce. Celé prázdniny bude s rodiči v Americe a teď není nikdo, kdo by k nim z Bradavic zaskočil, protože začíná zkouškové období.“
„Jo tak,“ protáhla Bridg. „Takže je úplně jasné, kdo tam půjde.“
„Já nikam nejdu,“ ohradila se okamžitě Lav. „Minule mi to stačilo, běž ty. A navíc, brzo odejdeš, tak si to tady musíš ještě užít.“
„Děvenko,“ promluvila věcným tónem Bridgite a chytila Levanduli kolem ramen, „až tady budeš tvrdnout sedmdesát let stejně jako já, budeš toho tady mít plné zuby, stejně jako já.“
„No dobře,“ rezignovala Lav. „Půjdu tam hned po obědě.“
„To už je tvoje věc, kdy na tebe zavolají ty… policajty.“
„Bridgite!“

„Ty snad nejdeš na oběd?“ zeptala se Levandule své společnice, když už byla u dveří.
„Ne. Nemám hlad. Možná později.“
„Dobře.“
Levandule přešla zpátky k výtahům a vyjela do atria, kde byla také velká jídelna pro všechny zaměstnance ministerstva. Bylo tam docela plno. U stolečků pro čtyři seděli kouzelníci z různých oddělení, kteří se nadšeně cpali dušeným hovězím. Lav přešla k vydávacímu pultu a tam si na talíř naložila jenom malou porci guláše. Zatímco se proplétala mezi strávníky, hledala očima volný stůl pro sebe. Jeden naštěstí našla. Neměla moc náladu na společnost, při pomyšlení na odpolední práci. Potichu se nimrala v jídle, když před ní někdo třísknul s jídelním tácem. Překvapeně zvedla oči, odhodlaná spílat tomu tupci, ale rázem ji to přešlo, když nad sebou uviděla svou kamarádku Parvati Patilovou. Nebýt toho, že byla Parvati hodně vzteklá a Levandule ji nechtěla naštvat, nejspíš by se rozesmála na celé kolo. Parvati totiž vypadala, jakoby někde v její blízkosti vybuchla bomba. Své tmavé vlasy měla rozježené, takže ji trčely na všechny strany. Její tváře i pracovní plášť byly od sazí. Parvati si vztekle sundala ochranné brýle, které byly taktéž špinavé a pustila se do jídla.
„Špatná nálada?“ nadhodila Levandule. Další hloupá otázka a to ještě nebylo ani poledne.
„Ne.“
„A povíš mi, co se ti stalo?“
„Ne.“
„Jak myslíš.“
„Ne.“
„Dneska jsi fakt přátelská.“
„Ty taky.“
„No dobře, nechme toho. Co ten Jefrey?“
„Já jsem byla na rande s Michaelem, ne s Jefreyem,“ upozornila svou přítelkyni Parvati.
„Aha. Tak co ten Michael?“
„Nestál za nic, ale pak jsem v tom baru potkala dalšího skvělýho chlapa. Nějakýho
Bradleyho, s tím mám schůzku dnes večer.“
Levandule nevěřícně zakroutila hlavou, ale nijak se k Parvatiným opletačkám nevyjadřovala.
„Bradley bude určitě ten pravý…“
Teď už se Lav neovládla a rozesmála se, až se po ní někteří jedlíci pohoršeně podívali, včetně Parvati.
„Ty máš co říkat,“ utrhla se na Levanduli. „Tohle jsem slyšela třeba u Weasleyho…“
„My o vlku a vlk je v jídelně,“ poznamenala Lav, když pohlédla ke dveřím. A opravdu, dovnitř právě vcházeli dva mladí muži. Jeden z nich zrzavý a druhý černovlasý. Ron i Harry se o něčem se zájmem bavili, když si šli pro tácy na jídlo.
„Nechápu, jak se Weasley mohl dát dohromady s Grangerovou,“ vydechla Parvati, když uviděla jejich bývalé spolužáky.
„Taky to nechápu,“ přitakala Lav. „Dnes ráno jsem ji viděla, myslím Hermionu. Ve výtahu, dokonce mě zdravila.“
„Vážně nadzvedla Parvati obočí. „Stejně je to…“
Několik dalších minut věnovaly spíláním na Hermioninu adresu, než si Levandule vzpomněla, že má ještě práci.
„Panebože! Musím jít,“ vyhrkla a rychle se zvedla ze židle. „Zatím se měj a uvidíme se v pondělí,“ rozloučila se s Parvati, která ještě pořád jedla. Lav pak zamířila svižným krokem pryč a na tác úplně zapomněla. Ve dveřích se mále srazila s Bridgite, která už zjevně dostala hlad.
„No, no! Pozor mladá!“
„Promiň. Jo, Bridgite, jdu už k té rodině.“
„Fajn, nazdar.“
„Ahoj.“
V jejich kanceláři se Levandule převlékla do nenápadného mudlovského oblečení, popadla potřebné papíry, dopis pro tu holku a svou hůlku. Ještě pohlédla na adresu, vryla si ji do paměti a přemístila se.

S PRÁSK! Se objevila v nějaké postraní uličce mezi dvěma domy, kde byla tma jako v pytli. Obezřetně vyšla na denní světlo. Bylo krásně. Sluneční paprsky dopadaly na malou čtvrť pěkných rodinných domků, která se Levanduli objevila před očima. Chvilku si mudlovská obydlí prohlížela, než zamířila k domu číslo 107, který měl béžovou fasádu a kolem něj byly vysázeny záhonky pestrých a voňavých růží. Když přišla k zdobeným dveřím, dala si na čas, než na ně zaklepala. Trvalo jen okamžik, než se dveře otevřely a stála v nich nějaká žena. Měla lesklé, dlouhé, havraní vlasy a tmavé oči, kterýma na Levanduli vyjeveně hleděla. „Copak si přejete?“
„Dobrý den, jmenuji se Levandule Brownová,“ představila se a stiskla si s tou ženou ruku.
„Těší mě, Victorie Cloudová. Ale to nebyla odpověď na mou otázku, co si přejete.“
Levandule na moment zatajila dech. Začalo jí to zavánět problémy a tak přešla rovnou k věci. „Přišla jsem nabídnout vaší dceři místo na jistě výborné škole.“
Victorie se na ni pozorně dívala, než řekla: „Pojďte prosím dál.“
Lav si trochu oddechla. Třeba to nebude tak beznadějné… Paní Cloudová uvedla nečekanou návštěvnici do prostorného a útulného obývacího pokoje. Bylo v něm nespočet váz různých barev a velikostí. Některé byly na pohled ze starožitnictví, jiné byly naopak moderní. Vypadalo to, že má paní domu pro vázy nějakou úchylku. Levandule potlačila smích a posadila se do křesla.
„Smím vám něco nabídnout? Kávu? Džus?“ zeptala se Victorie jako správná hostitelka.
„Ne, děkuji,“ odmítla zdvořile Lav. „Je vaše dcera doma?“
„Ano je, mají ředitelské volno.“
„Mohla byste ji tedy zavolat. Myslím, že bude lepší, když u toho bude taky.“
„Dobrá. Letty!“ křikla Victorie a zanedlouho se ozvaly kroky z chodby a do obývacího pokoje vešla jedenáctiletá dívenka. Byla až neuvěřitelně podobná své matce; stejné vlasy, stejné oči, stejné rysy ve tváři. Jediným rozdílem byl věk a malá Letty měla navíc tvář poprášenou pihami. Zvědavě se na matku podívala. Pak sklouzla očima k Levanduli a zatvářila se překvapeně.
„Sedni si drahoušku,“ pokynula jí paní Cloudová a ona sama si sedla také.
„Co se děje?“ zeptala se Letty obezřetně.
„Jmenuji se Levandule a přišla jsem ti nabídnout místo v jedné škole.“
„Ale já už mám další školu vybranou,“ namítla Lett. Bylo vidět, že byla dobře vychovaná a navíc vypadala dost inteligentní.
„Bradavicím, tak se té škole říká, se žádná jiná nevyrovná,“ ujistila ji Lav.
„A v čem jsou ty Bradavice tak výjimečné?“ vyptávala se dál malá Cloudová a svou matku vůbec nepustila ke slovu. Na svůj věk byla asi chytrá až moc.
„Je to škola kouzel.“
Letty se nedostávalo slov a tak toho konečně využila Victorie.
„Je to skrytá kamera, že? Musím uznat, že je to opravdu hodně špatný vtip.“
„Vtip? To není vtip!“ zhrozila se Lav.
Najednou nastalo trapné ticho. Levandule taktně mlčela, aby si to ty dvě mohly uspořádat v hlavě. Prolomila ho až Letty.
„Takže, to co dovedu, jsou čáry?“ špitla.
Její maminka se na ni podívala s vyvalenýma očima. „Letty…“
„Řekni mi,“ obrátila se na holčičku Lav, „už se ti stalo něco podivného, co sis nijak nedokázala vysvětlit?“
Letty se chvílí rozmýšlela, jakoby se rozhodovala, jestli má říct pravdu, ale nakonec přikývla.
O její matku se po zjištění, že její dcera umí nejspíš kouzlit, pokoušely mdloby.
„Povyprávěj mi o tom,“ vybídla Levandule Letty.
„Stalo se to jednou odpoledne. Tatínek byl v práci a maminka se měla brzy vrátit z města. Moje chůva zrovna odešla, takže jsem zůstala sama. Byla jsem tady v obýváku a omylem jsem zavadila o ten regál z vázami,“ řekla a ukázala na něj. Victorie si vyděšeně přikryla rukou ústa. „Ty se samozřejmě všechny rozbily, ani jedna nezůstala celá. Začala jsem plakat, protože jsem věděla, že se maminka bude zlobit. Ty vázy měla ráda. Nakonec jsem šla pro smetáček a lopatku, abych to alespoň trochu uklidila. Když jsem vešla do kuchyně, uslyšela jsem z obýváku nějaký rachot. Honem jsem utíkala zpátky a regál byl i s vázami zase v pořádku a byl na stejném místě, jako obyčejně. Nevím, jak se to mohlo stát,“ zakončila svou řeč sama sebou zaskočená Letty.
„Proč jsi nám to neřekla?“ zeptala se Victorie, která znovu nabrala dech.
„Protože byste mi nevěřili!“
„Tohle byl jasný důkaz, paní Cloudová, že vaše dcera do Bradavic patří.“
„Takže tam může nastoupit?“
„Pokud s tím Letty bude souhlasit…“
Obě dospělé ženy v místnosti se podívaly na holčičku, která se teď měla rozhodnout o své budoucnosti. Ta zatím mlčela a upírala oči ke světlému, modernímu koberci.
„Jasně, že souhlasím,“ vzhlédla po chvilce s rozzářenou tváří.
„Výborně,“ zaradovala se Levandule, protože mohla jít konečně domů. Pak jim ještě vysvětlila cestu do Příčné ulice a na nástupiště 9 a ¾. Nakonec se ještě obrátila na Letty s dopisem v nažloutlé obálce. „Ať se ti tam líbí,“ popřála jí, „a nezačni si nic s žádným Weasleyem,“ dodala trochu diskrétně, aby to Victorie neslyšela. Lett z toho bylo trochu zmatená, ale neřekla ani slovo.
Pracovnice ministerstva kouzel se s nimi rozloučila a vyšla z domku s číslem 107. Jakmile se za Levandulí zavřely dveře, zhluboka si oddechla. Třeba to ta holčička bude mít v životě jednodušší, než já, pomyslela si trochu smutně a zašla do té samé temné uličky, kde se předtím objevila. Stačila jediná elegantní otočka a po Lav se slehla zem.
Když se Levandule večer ukládala ke spánku vedle Seamuse, měla maličko strach, co uvidí, až zavře oči a začne snít…
Znova byla na té mýtině. Ve snu měla sice zavřené oči, ale bylo to jako nějaký instinkt, podle kterého vytušila, kde je. Cítila, jak ji někdo něžně hladí po tváři. Pohlédla na něj a spatřila nad sebou hnědé oči.
„Seamusi…“

Komentáře