3.Parvati Patilová

Postavy: Harry a jeho nebelvírští spolužáci z ročníku
Období: Po posledním boji
Obsah: Jak si povedou naši hrdinové ve svém zaměstnání?
Věková hranice: Bez omezení
Beta-read: Slunenka

„Parvati! Vstávej!“ třásla Dona McKanzieová s mladou ženou v bílém pracovním plášti, která tvrdě spala s hlavou položenou na stole. Kolem ní se válel nespočet skleněných lahviček a baněk, které byly naplněny tajemně světélkujícími tekutinami. Našli byste tam také špinavý hrnek od kávy, starou rtěnku a řasenku, slupku od banánu, pírka Zmíráčka a stohy počmáraných pergamenů.
Spící se se škubnutím probudila a začala se zmateně rozhlížet kolem sebe. „Co? To už je ráno?“ blábolila nesouvisle Parvati Patilová a znaveně si protírala oči.
Dona, její spolupracovnice se rozesmála. „To bych řekla, že už je ráno! A jak to, že jsi spala tady?“
Parvati jenom něco nesrozumitelně zamručela a znovu padla na stůl.
„Včera jsi měla rande, ne? Tak jaký byl ten Jeffery?“ nedala si Don pokoj.
„Já nebyla v baru s Jefferym,“ promluvila trochu dotčeným hlasem Parvati. „Byla jsem tam s Michalem.“
„Ó, tak to pardon. Ale uznej, kdo se má v těch tvých chlapech vyznat, když jsi každý den s někým jiným?“
„Tak to jsi přehnala,“ řekla Parvati s leskem v očích a hodila po Doně pro změnu kousek shnilé mandarinky.
„Se nezblázni! Tak jak si se sem dostala? Byla jsi na rande s Martinem...“
„S Michalem,“ opravila ji Parvati automaticky. „Jo, byla jsem s ním a byla to šílen nuda. Horší snad není. Celou dobu mlčel a jenom na mě hloupě civěl. Prostě to byl suchar. Tak jsem radši odešla sem a snažila jsem se pracovat a usnula jsem. Ale dneska mám schůzku s nějakým Bradleyem.“
„Bezva,“ odvětila Dona nepřítomně, zatímco si oblékala stejný pracovní plášť, jako její kolegyně. „Ale co kdybychom to tu radši aspoň trochu uklidily?“ nadhodila a rozhlédla se po jejich neuvěřitelně rozházeném koutu laboratoře.
Parvati jenom mávla rukou. „Snad tu máme uklízečky, ne? Navíc, ten binec není jenom náš,“ poukázala na stoly ostatních.
„To je fakt. Dáme se do práce? Někdo nám poslala dopis, že vynalezl nový lektvar. Měly bychom ho vyzkoušet...“
Parvati neochotně přikývla. Nesnášela tohle povolání. Celé dny trčela v téhle ministerské, zašlé laboratoři a míchala dryáky v křišťálových zkumavkách. Nic jiného jí nezbývalo. V patnácti měla sen stát se Smrtijedkou, mít na předloktí vytetované Znamení zla a být s Dracem Malfoyem. To všechno se změnilo, když si Potter jenom tak porazil Pána zla. Smrtijedi se pozatýkali, včetně Draca a všude zavládl sladký mír, který byl Parvati kolikrát proti srsti. Měla ráda, když se kolem něco dělo. Ne taková šílená nuda. Po škole neměla peníze a protože nesehnala žádnou pořádnou práci, zapsala se do večerního kurzu lektvarů. Tenkrát tam s ní chodil i Neville Longbottom, o kterém si vždycky myslela, že má ke kotlíkům vysloveně odpor. Tam však pracoval pilně a s velkým nadšením, až se stal nelepším z jejich skupiny a teď měl velmi dobrou práci. Kdežto ona tvrdla tady. Neměla na výběr, tohle bylo jediné zaměstnání s poměrně malou kvalifikací, kde nebyla nouze sehnat místo. Parvati byla svobodná. Nikdy se jí nepodařilo najít muže, se kterým by byla doopravdy šťastná, i když byla vyhlášenou krasavicí a to po celém ministerstvu. Nejeden pohled z mužského osazenstva na ní ulpěl. Každému ale tvrdila, že jí chlap nechybí. To však byla ukrutná lež. Parvati se kolikrát cítila vážně osamělá. Proto chodila každý večer do Děravé kotle a balila jednoho za druhým. Byly to aférky na jeden večer. Když už se s nimi dostala dál, třeba do jejího ne příliš velkého bytu a přešli k sundávání Parvatina trička, všichni nápadníci se vylekali a okamžitě utekli. Ještě předtím jim ovšem ještě stihla vymazat kousek paměti, aby se to nikdo nedozvěděl. Parvati totiž neodolala svým smrtijedským choutkám a nechala si na břicho vytetovat Znamení zla. Udělali jí to v obyčejném mudlovském tetovacím salónu, ale musela to pečlivě skrývat , jinak by ji mohli zavřít do Azkabanu za buřičství. Tam se jí rozhodně nechtělo a tak si své tajemství nechala pro sebe.
Zrovna, když sahala na vysokou polici pro skleněnou dózu s trny úponice jedovaté, dveře laboratoře se otevřely dokořán a dovnitř se nahrnulo víc jak dvacet lidí nejrůznějších věkových kategorií. Od nezkušených praktikantů po staré vážené čaroděje, kteří byli ve svém oboru mistři. Žádný z nich si Parvati, Dony ani jejich nepořádku nevšímal a šel si po svých.
Ty dvě si mezitím připravily kotlík a ostatní přísady potřebné pro lektvar, jehož recept jim zaslal nějaký Vratislav Puchýř.
„Jdeme na to?“ zeptala se Dona a nasadila si ochranné brýle, protože nikdo nemohl vědět, co se z toho lektvaru vyklube.
„Jo,“ přikývla Parvati.
A tak začaly. Pečlivě vážily, měřily, krájely, sekaly, drtily, míchaly a po pár hodinách vypadal lektvar stejně jako Puchýřův popis dryáku.
„Na co ten lektvar vlastně je?“ zeptala se Parvati.
Dona se zadívala do pergamenu. „Prý to zmírňuje vrásky.“
„Skvělý! My se tady babráme s takovou pitominou?“ vztekala se Patilová.
„Hm... jo, babráme. Tak to aspoň doděláme. Myslím, že už bychom to měly mít všechno.“
„Nesmysl,“ namítla Parvati a nakoukla jí přes rameno. „Ještě tady, podívej, pírka Zmíráčka.“
Parvati na nic nečekala, vzala ty ušmudlané ze stolu a hodila jich tam celou hrst. To ovšem vážně neměla dělat. Ozvala se strašlivá rána, lektvar bouchnul a celou laboratoř zahalil hustý černý kouř. Všichni se okamžitě rozkašlali. Parvati taktéž, ale využila toho šíleného zmatku a po paměti nepozorovaně vyklouzla ven. Tam se jí konečně dostalo čerstvého vzduchu. Ztěžka vydechla. Umínila si, že až potká Vratislava Puchýře, tak mu nejspíš zakroutí krkem. Vztekle drtila tiché kletby mezi zuby a pohlédla na velké, starožitné hodiny, které visely na stěně. Velká ručička se pomaličku blížila k dvanáctce, už byl čas oběda. Nečekala, že někdo vyjde z laboratoře a začne jí vztekle nadávat. Místo toho vyjela výtahem do atria, kde byla jídelna. Se zamračeným výrazem ve tváři vtrhla dovnitř. Když si u vydávacího pultu nakládala guláš, pocákala jím i chlapa z oddělení kouzelných her a sportů, který stál hned vedle ní. Nic neřekl, jenom na ni vrhla pohoršené pohledy. Ty však Parvati nevnímala a radši si pro sebe hledala místo. Najednou uviděla svou nejlepší kamarádku Levanduli Brownovou, jak se potichu nimrala v jídle. Hned zamířila k ní. Porvati před Levanduli třískla s tácem a posadila se. Lav k ní překvapeně zvedla oči. Parvati čekala, že se rozesměje, ale když byla tiše, sundala si brýle a pustila se do jídla.
„Špatná nálada?“ nadhodila Levandule.
„Ne.“
„A povíš mi, co se stalo?“
„Ne.“
„Jak myslíš.“
„Ne.“
„Dneska jsi fakt přátelská,“ vydechla Lav.
„Ty taky,“ odvětila.
„No dobře, nechme toho. Co ten Jeffery?“
„Já jsem byla na rande s Michalem, ne s Jefferym,“ upozornila ji Parvati pohoršeně.
Nechápala, co je na tom k nezapamatován, když ona měla ve svých vztazích naprostý pořádek.
„Aha. Tak co ten Michael.“
„Nestál za nic, utrousila,“ utrousila Parvati rozmrzele, „ale pak jsem v tom baru potkala dalšího skvělého chlapa. Nějakého Bradleyho, s tím mám schůzku dnes večer.“ Levandule zakroutila hlavou, ale nic neřekla. Parvati tušila, na co myslí. Věděla, jaký má Lav názor na její „randění“, i když ho nikdy nevyslovila nahlas. Od svých jedenácti let ji přece jenom znala víc než dobře. V tomhle směru se trochu rozcházely, neviděla na svých opletačkách nic špatného.
„Bradley bude určitě ten pravý...“ zasnila se. Ani si neuvědomila, co to blábolí.
Levandule se rozesmála na celé kolo a Parvati se na ni pohoršeně podívala.
„Ty máš co říkat,“ utrhla se na Lav. „Tohle jsem slyšela třeba u Weasleyho...“
„My o vlku a vlk v jídelně,“ poznamenala Levandule.
„Nechápu, jak se Weasley mohl dát dohromady s Grangerovou,“ vydechla Parvati, když uviděla Pottera s Ronem a při pohledu na Harryho se jí trochu vzteky sevřel žaludek.
„Taky to nechápu,“ přitakala její kamarádka. „Dnes ráno jsem ji viděla. Myslím Hermionu. Ve výtahu, dokonce mě zdravila.“
„Vážně?“ nadzvedla Parvati obočí. „Stejně je to...“
Pár dalších minut se věnovaly spíláním na Hermionu.
„Panebože! Už musím jít,“ vyhrkla z ničeho nic Levandule a rychle vstala. „Zatím se měj a uvidíme se v pondělí,“ rozloučila se a odešla. Jídelní tác tam po ní zůstal. Parvati ještě jedla. Pěkně pomalu, aby se jenom tak nemusel vrátit k práci, kterou nenáviděla. Právě si znuděně prohlížela kousek masa nabodnutý na vidličce, když tu uslyšela rozpustilý pískot. Byl adresovaný jí. Otočila se a spatřila dva mladíčky z pomocného personálu, jak se na ni kření. Otráveně je odbyla mávnutím ruky a dál si jich nevšímala. Na tyhle výstřelky už byla zvyklá. Věděla, že není žádná ošklivka, takže se nebylo čemu divit. Konečně se přinutila vstát. S tácem se taky neobtěžovala a vyšla z jídelny.
„Ahoj Lewisi,“ pozdravila svého známého, který stál hned za dveřmi.
„Čau,“ odpověděl a zapaloval si cigaretu. „Tak co, kotě? Kdy bude ta slibovaná večeře?“ zeptal se a svůdně na ni mrkl.
„Na dnešek jsem zadaná, lásko,“ odřekla pozvání koketním tónem Parvati. „Ale na každého jednou dojde.“
„Fajn, tak ať jsem další v pořadí, znám jednu skvělou restauraci.“
„Budu se snažit,“ usmála se na něj, i když to bylo značně neupřímné. Když už vykročila, ozvala se celým ministerstvem poplašná siréna. Okamžitě nastal šílený zmatek. Ze všech možných dveří se vyhrnuly davy kouzelníků jako laviny.
Parvati taky na nic nečekala a hnala se na své oddělení, jak to měli nakázáno. Před sebou uviděla chlápka ze správy ministerstva. Přidala, aby ho dohnala.
„Co se děje?“ musela zvýšit hlas, aby přehlušila okolní vřavu.
„Napadení nějakých mudlů, je to průšvih jak blázen, dobře, že tě vidím, potřebujeme uklidňující a léčebné lektvary, tady máš seznam! Běž!“
Parvati přestala ztrácet čas a přemístila se rovnou do laboratoře. Tam už byli všichni v plné síle.
„Tady to je,“ vtiskla pergamen do ruky vedoucímu oddělení a přešla ke svému stolu.
„Takže vážení, u sv.Munga jim došly zásoby a teď na to nemají čas, pitomci jedni. Nechali to na nás. Akutně potřebují čtyřicet lahviček uklidňujících a čtyřicet zacelujících lektvarů! Jedeme! Parvati, ty tam potom půjdeš!“
Kývla, zatímco rychle míchala přísady v kotlíku. Museli to být nějací rádoby Smrtijedi, pomyslela si. Párkrát za čas se totiž vyskytli nějací buřiči, kteří podporovali Voldemortovy myšlenky. A zrovna, když se něco pořádného dělo, ona pomáhala té „dobré“ straně. Klidně by se k nim hned přidala, ale na zase se jí nechtělo sedět ve Špinavém Azkabanu, kam by ji určitě odvezli. Všechny lektvary už byly hotové a dané v pevném kufříku v Parvatině pravé ruce. Ta si ještě druhou zapnula plášť a zmizela svým spolupracovníkům z očí.

Objevila se uprostřed neuvěřitelného mumraje, který u sv.Munga nastal. V zápřahu byla zřejmě úplně celá nemocnice, takže nebylo divu, že na míchání lektvarů nemají čas. Jen těsně se vyhnula nosítkům s ošklivě poraněným mudlou. Trochu znechuceně se ušklíbla, když uviděla potoky krve, které se řinuly z jeho ran v břiše. Otřepala se a utíkala na druhou stranu přízemí, kam se vždy převážela vážná, akutní zranění, ať byla jakéhokoliv druhu. Všude byl slyšet nářek postižených a naštvané rozkazy léčitelů, jako za starých časů. Konečně, celá zadýchaná doběhla k velkým lítacím dveřím, které spěšně rozrazila. Ocitla se ve velkém sále s operačními stoly, na kterých leželi pacienti a kolem nich obskakovali léčitelé a mávali zuřivě hůlkami. Z těch tryskaly proudy třpytivých jisker, které rány celily.
„Na!“ vtiskla Parvati kufřík nejbližší praktikantce.
„Lektvary?“
„Jo!“
„Vážení! Jsou tu lektvary!“ rozkřikla se na celou místnost a začala je okamžitě rozdávat.
Parvati, která svůj úkol úspěšně splnila a už po ní nikdo nic nežádala, začala couvat ven.
„Kruci!“ zaklel někdo náhle. S některým pacientem to asi nevypadalo zrovna nejlíp. U toho Parvati být nemusela. Nesnášela krev. Než se však stačila vytratit, někdo ji znenadání chytil za ruku a táhl ji ke stolu. Byl to jeden z léčitelů.
„Potřebujeme pomoct! Každá ruka dobrá!“
„Ale…“ namítla chabě. Nebylo jí to nic platné.
Ani nevěděla jak, ale stála nad pacientem s rozříznutým břichem. Okamžitě se jí zvednul žaludek a odvrátila tvář.
„Kam se díváš?“ okřiknul ji kdosi vztekle. Pak ji chytil strčila do rukou ochranné rukavice. Parvati si je přece jenom natáhla.
„Chyť tu kůži zprava, ať se to neotvírá ještě víc!“
„Cože?“ zhrozila se.
„Dělej!“ zařvali všichni kolem.
Tohle je zkouška ženskosti, pomyslela si znechuceně a udělala, co se řeklo. Měla pocit, že dnešní guláš v jejím žaludku moc dlouho nepobude. Léčitelé začali zuřivě mávat hůlkami a říkat jakási dlouhá zaklínadla. Parvati přivřela oči a ztěžka vydechla. Bylo špatně čím dál víc. Najednou se jí zamotala hlava a Parvati se skácela se na zem.

Někdo jí popleskával po líci. Parvati se pomalu probrala a zamžourala. Nad ní se sklánělo několik kouzelníků, kteří ji přivedli k vědomí. Parvati se zprudka posadila.
„Klídek dámo,“ mírnil ji jeden z mužů. „Není dobré tak rychle vstávat, když se vám udělá špatně.“
„Nemějte péči, pánové. Mějte se!“ Rychle vstala a než se kouzelníci stačili vzpamatovat, byla v tahu.
V hale už byl relativní klid. Sem tam někdo přeběhl se správou o stavu zraněných.
Parvati přešla k čarohostesce. Musel jí podle vyhlášky nahlásit, že tu byla.
„Dobrý den, jsem Parvati Patilová z ministerstva kouzel, laboratoře.“
Blondýnka uvedla oči od nějakého lejstra a řádně si Patilovou přeměřila.
„Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“
Bože, na to bys asi mohla přijít sama, přišla jsem snad rozdávat lízátka?, pomyslela si Parvati otráveně, když byla celá od krve. Ale přesto pokračovala v řeči až přehnaně zdvořilým tónem. „Přinesla jsem speciální dodávku lektvarů.“
„Ano, už vím. Moc vám děkujeme, celému oddělení. Zásoby zrovna dnes došly a nemohli jsme počítat s takovým příjmem, samozřejmě, nikdo s něčím takovým nemohl počítat.“
Parvati jenom něco zahrčela.
Čarodějka sáhla pod stůl a vytáhla velkou knihu v hnědé, kožené vazbě. Otevřela ji na místě, kde měla záložku a chopila se brku. „Co to bylo za lektvary?“
„Uklidňující a léčebné.“
„Počet?“
„Od každého čtyřicet standardních lahviček.“
„Dobře, tady to podepište,“ řekla a ukázala na jeden z mnoha prázdných řádků. Parvati se podčmrkla a jakoby mimochodem se zeptala: „Kolik těch mudlů bylo?“
„Nevím přesně, asi třicet, je to hrůza.“
„Aha,“ hlesla Patilová. „Budu už muset jít. Sbohem.“
„Nashledanou.“
Parvati vyšla směrem k východu a za chvíli už stála před zcela opuštěným obchodním domem s nevkusnými figurínami za výlohou. Podívala se na hodinky. Touhle dobou jí už končila pracovní doba. Chvíli přemýšlela, ale nakonec vyhrála každodenní rutina a ona se přemístila do Děravého kotle.

„Ale no tak... dej si taky whiskey!“ pobízel ji jakýsi obtloustlý a hlavně neodbytný chlápek, který držel Parvati kolem pasu, samozřejmě proti její vůli.
„Koukej mě pustit!“ vyjela na něj, ale protože byl značně připitý, nejspíš ji moc nevnímal.
„Krásko...“ zahuhlal a začal se na ni lepit ještě víc.
V Parvati, kde už to pěknou chvíli vřelo, se zvedla obrovská vlna emocí, hlavně vzteku. Roztřásla se a jakoby z ní vyřazovala jakási skoro nepopsatelná energie, která se dostala do všech kolem ní. Ty přešel mráz po zádech a někteří se i zakuckali. Včetně toho otravy, který na Parvati vyvalil oči a jeho stisk povolil. Parvati vítězoslavně odstrčila jeho ruku ze svého boku a prodrala se k baru. Ti zaskočení hosté potřásli hlavami a znovu se věnovali alkoholu.
„Ahoj Luku,“ pozdravila Parvati sympatického mladíka za pultem a sedla si na barovou stoličku.
„Nazdar. Whiskey?“ ukázal na sklenici zlatavého nápoje.
„O té už nechci ani slyšet, jasné?“
„Naprosto,“ kývnul Luk. „Poslouchej, to nám tu ministerstvo provádí nějakou kontrolu či co? Dnes už si bůhví kolikátá...“
„Vážně? Kdo tu byl?“
„No, ráno nějaká partička z letaxové sítě, nešli mi samozřejmě kontrolovat krby, jako spíš soudky s medovinou. Pak ještě někdo, už si nevzpomínám na jméno, ale byl myslím ze Starostolce, potom Hermiona Grangerová a teď ty. To se mi normálně nestává.“ Parvati, která neměla chuť zavést třeba na Hermionu řeč, si vyptala sklenici obyčejného dýňového džusu, jaký dříve mívali k snídani v Bradavicích. Luk jí ho rychle a ochotně nalil.
„Co to máš dnes za klientelu?“ utrousila Parvati potom, co si párkrát lokla.
Barman se rozesmál. „Už od pravého poledne tu slaví narozeniny jednoho nebo jedné z nich, nejsem si jistý...“
Tmavovláska se odvrátila od pultu a výraznýma očima obhlížela celý lokál. Ani nedoufala, že uvidí někoho povědomého. Nikoho z těch lidí neznala. Unaveně si protřela oči. Chtělo se jí spát a proto se zvedla a pohlédla na Luka. Naklonila se k němu a políbila ho. Nevěděla, proč to udělala, prostě jí to v tu chvíli přišlo vhodné.
„Dobrou noc,“ rozloučila se a vyšla ven, takže neviděla Lukův naprosto překvapený výraz. U vchodu se obratně vyhnula Bradleymu, na kterého neměla náladu a už se jako ten pravý nejevil a vydala se domů.

Ve světle lampičky na nočním stolku si Parvati prohlížela své tetování. Bříškem prstu začala pomalu přejíždět po smyčkách hada. Byly stejně složité a zamotané jako její život. Po dnešku zamotaný ještě víc. Zhluboka si povzdechla. Od dnešního dne viděla všechno trochu jinak. Mudly, Smrtijedy, rozdíly mezi lidmi. Bez nějakého dlouhého rozmýšlení vytáhla hůlku, namířila si ji na břicho a něco zašeptala. Bolestně se ušklíbla, když se z její kůže začala vytrácet barva a pekelně to bolelo. Za chvíli nebylo po lebce a hadovi ani stopy. Parvatina kůže zůstala hodně zarudlá a pořád pálila. Nad tím mávla rukou, na bolest byla zvyklá, ale doufala, že teď už jí osud žádnou bolestivou ránu nepřichystá.

Komentáře