Povinnost

Postavy: Nasuada, Ažihad
Období: Bez určení času
Obsah: Byla povinnost bojovat? Nebo si jen Nasuada chtěla dokázat, že není slabá?
Věková hranice: Bez omezení
Beta-read: Slunenka

Mladá žena seděla ve svém pokoji, na klíně měla rozložených pár svitků, popsaných úhledným písmem, které si pročítala. Na čele se jí objevila nepatrná vráska, když se z toho dovídala, jaká je situace v Království. Ne, že by o tom něco nevěděla, ale otec ji nepustil ke všem informacím. Proto si od něj bez dovolení a bez jeho vědomí půjčila tyhle pergameny. Najednou uslyšela na chodbě něčí spěšné kroky a vzápětí se v jejích dveřích objevil zadýchaný muž s dýkou u pasu.
„Slečno Nasuado,“ vyhrkl a nezapomněl se mírně uklonit. „Musíte pryč! Urgalové se na nás chystají zaútočit!“
„Cože?“ zbystřila a postavila se.
„Není čas na vysvětlování! Rychle se balte, jenom nejnutnější věci a oblečení!“ vychrlil ze sebe a zůstal stát na místě. Nasuada se vrhla ke skříni s oblečením, vytáhla z něj několik kusů, pak zalovila rukama v malé dřevěné truhličce na dně a vyndala z ní pár šperků a cenností. To všechno dala do prostého vaku přes rameno a kývla na toho vojáka. Muž ji chytil za ruku a táhnul ji za sebou do spletitých chodeb hory, kde panoval neuvěřitelný ruch, takže by ji stejně nikdo nevnímal. Moc dobře věděla, kam všechny ženy s dětmi jdou. K tajnému východu z Farthen Dûru, aby se schovali v okolních údolích. Ona však měla pocit, že by tu měla zůstat. Možná to bylo tím, že byl její otec velitelem Vardenů, ale i kdyby jím nebyl, chtěla by bojovat. Chtěla se mu vysmeknout, ale jeho stisk byl příliš pevný. I v té rychlosti běhu si stačila všímat vystrašených výrazů ostatních. Našlo se i pár takových, co schovali strach za nepřirozenou, umělou masku odhodlání, bylo jich však jen jako šafránu. Ale přesto, ty vystrašené i ty aspoň maličko odvážné, spojovalo jedno. Spojuje je touha přežít, i když jedna polovina bude ukrytá a ta druhá bude bojovat. Celý ten dav lidí se nahrnul do širokého tunelu, který vedl do bezpečí.
Ten muž rychle dovedl Nasuadu k nějakému vojákovi a významně se na něj podíval.
„Budeš blízko Nasuady, nespusť z ní oči!“ varoval ho zamračeně a vzápětí odběhl pomoct nějaké těhotné ženě.
Nasuadě se nelíbilo, že ji měl někdo hlídat, přece jenom už nebyla malá. Navíc měla chuť utéct tomu mladíčkovi. Čas pomalu plynul a tunel se čím dál víc zaplňoval. Za chvíli byl čas k odchodu. Nasuada se zrovna rozhlížela, kam by se mohla schovat ostatním, když uslyšela hlas svého otce.
„Jak to vypadá? Jste připraveni?“
Na nic nečekala a začala se k němu prodírat. „Otče!“
Ažihad zaslechl její volání a otočil se jejím směrem. Najednou se však zatvářil, že bych chtěl být všude jinde, jenom ne tady. Tušil, co bude vést Nasuada za řeči. A tušil to správně.
„Já nechci nikam odejít, už mi není deset! Chci tu zůstat!“
„Ne, nebudeme o tom diskutovat. Prostě půjdeš! Nechci, aby si tu byla. Nestojí to za to riziko.“
„Ale…“
„Žádné ale není. Jestli vyhrajeme, všichni se zase vrátíte, avšak teď chci, aby si šla s ostatními, jasné?“
Nasuada vycítila, že v téhle bitvě se svým otcem nezvítězí. Proto zmlkla a pomalu přikývla.
Ažihad se usmál. „Dobře. Už musím jít, svolal jsem poradu.“ Naposledy ji objal a odešel.
Nasuada si povzdechla. Věděla, že není čestné lhát. Rozhlédla se kolem, jestli neuvidí svého ochranitele. Nikde nebyl a tak se zamíchala do skupinky Vardenských žen. Někdo z doprovodné skupiny vojáků něco zakřičel a všichni se dali do pohybu. Byl to příkaz k opuštění Farthen Dûru. Nasuada si musela dávat pozor, aby ji někdo nestrhl s sebou a ona by se potom nemohla vrátit. Ve stěně tunelu zahlédla přes hlavy malý výklenek, kde by se mohla schovat. S velkými obtížemi se jí tam podařilo dostat. Nikdo nevnímal, že se jim ztratila přímo před nosem. Nasuada ani nedýchala. Tenhle úkryt byl víc než chabý a kdyby ji tu někdo našel, nebylo by to nejlepší. Počkala, až ustaly kroky odcházejících a opatrně se vyklonila. Bylo ticho. Vylezla ze svého útočiště a šla podél zdi pomalým, tichým krokem do svého pokoje. Po cestě potkala jenom pár trpaslíků, kterým se stačila v ten pravý čas vyhnout. Proto pocítila obrovskou úlevu, když byla zpátky u sebe. Teprve tam si prozatím oddechla . Vak ledabyle odhodila na postel, přešla znovu k šatníku a otevřela ho. Až vzadu se skrýval její poklad. Ažihadovo první brnění. On ho dostal, když byl ještě mladý a nakonec ho Nasuadě věnoval. I když se lišili pohlavím, jí celkem padlo. Skládalo se z obyčejné drátěné košile, chráničů rukou z tuhé kůže, ocelového krunýře na hruď a záda, chráničů nohou ze stejného materiálu a jednoduché helmice. Nebylo nijak honosné, ale pro Nasuadu mělo zvláštní symboliku. Nejprve se však převlékla do prostého oděvu, do kalhot a tuniky a na něj přišla výstroj do boje. Důležitá byla i přilbice, která aspoň trochu zakrývala její tmavou kůži, díky které byla tak snadno k poznání. Ještě si obula pevné boty, natáhla rukavice a nasadila si ji. Připadala si víc jak zvláštně. Vyklouzla z místnosti a zamířila ke zbrojnici. Otec ji tam už párkrát vzal, když byla malá. Tenkrát se jí tam líbilo. Nablýskané zbraně se třpytily jako nejdražší drahokamy trpaslíky. Mohla na nich oči nechat. Ani netušila, že ty meče zabíjejí tak krutým způsobem. Čím blíž zbrojnici byla, tím víc bylo slyšet drnčení kovu. Nahlédla očkem dovnitř. Všichni byli příliš zabaveni svou prací, než aby si ji všímali. Vedle ní visela na stěně řada naleštěných luků, připravených k bitvě. Každý měl u sebe i toulec plný šípů. Opatrně vešla dovnitř. Řekla si, že nikomu jeden luk nebude chybět. Rychle po jednom chňapla. Toulec si přehodila přes rameno. Snažila se předstírat, že sem patří. Po chvíli řinčení utichlo a kdosi z mužů promluvil.
„Už je čas. Teď půjdeme k úpatí Tronjheimu. Tam se plánujeme zformovat do tří praporů. U každého ústí tunelů bude jeden. Také tam jsou kotle s pryskyřicí, které pak převrhneme, abychom urgaly aspoň trochu pozastavili a pak vyhráli!“
Muži pozdvihli své zbraně a souhlasně zařvali. Nasuada se k nim zdráhavě přidala. Pak se vojáci začali po skupinách přesouvat na bojiště. Nasuada tam ještě zůstala s ostatními lukostřelci, protože měli až v zadních řadách a zbytečně by se tam pletli. Nikdo nemluvil, všichni jenom poposedávali na dřevěných lavicích. Po nějaké době, která jim připadala přiměřená se po nevyslovené shodě zvedli a zamířili k ostatním. Nasuada pevně sevřela svou zbraň, když byli na dosah k bojišti, aby se jí netřásly ruce. To asi nebylo to nejhorší. Bylo jí na omdlení, když uviděla samotné místo střetu. U tunelů se formovaly tři samostatné prapory. Přišlo jí neskutečné, kolik mužů sebralo tolik odvahy chránit své blízké a bojovat za svobodu Království. Byli tu i mladší, než ona a přesto se nebáli, na rozdíl od ní. To ji povzbudilo a vzchopila se. Mezitím už se i lučištnící rozdělili do tří skupin. Nasuadě bylo jedno, u které z armád bude a proto si vybrala zcela náhodně. Volba se ukázala dobrá, protože jejich praporu velel Jörmundur. Kdyby byla pod velením otce, byla by větší pravděpodobnost, že ji odhalí. Spolu s ostatními se seřadila vzadu. Čas se nekonečně vlekl. Vzduch se ani nepohnul. Nasuada začínala být unavená, i z toho nic nedělání a víčka měla jako z olova. V břiše jí kručelo, ale na hlad teď nemohla mít přece ani pomyšlení. Potichu si pro sebe zaklela. Viděla, že většina vojáků si lehla a uložila se ke spánku, proto si sedla na kámen a s úlevou zavřela oči. Nespala, jenom ulevovala pálícím očím. Stále se nic nedělo. Po několika dlouhých hodinách, které promlčela a proseděla, se u jednoho ze vstupů do tunelů ozval nějaký rozruch. Nasuada se okamžitě postavila, aby viděla, co se děje. Nechtěla si nechat něco ujít. Zahlédla v dálce nějakého trpaslíka, jak mluví s Ažihadem a pár bojovníky. Ti následně něco zakřičeli, ale Nasuada to neslyšela. I přesto pochopila, co se děje. Už to bylo tady. Celé bojiště se zavlnilo, jak se jednotliví vojáci stavěli na nohy. Lukostřelci spolu s Nasuadou se seřadili a natáhli tětivy. Mlčky vyčkávali. Ve vzduchu viselo nesnesitelné napětí. Najednou se ozvaly hrubé výkřiky. Urgalové. Vyhrnuli se ze všech tří tunelů, tak jako se ze sopek žene žhnoucí láva. Ažihadova dcera už neměla strach. Plně se soustředila jen na zbraň ve svých rukou. Jakoby se s ní sžila a luk byl její součástí. Ve stejný okamžik ulevili svým pažím a vyslali k nepřátelům déšť šípů. Nasuada doufala, že ten její zasáhl některý z cílů.
Po chvíli jí to bylo jedno, protože střílela přesně a jen málokdy se minula. Postupně se obě nepřátelské armády smísily do sebe. Nasuada přestala počítat, kolik vystřelila a kolik jich zabilo. Přesto, i když byl její toulec na začátku plný, přímo napěchovaný, teď začínal chřadnout. Když si toho všimla, kousla se do rtu. Netušila, čím bude bojovat dál. A bylo jí to úplně jedno. Tedy, až do chvíle, kdy z toulce vytáhla poslední šíp. Teď byla mimo. Uviděla, jak se k ní blížil jeden z obrovitých Kullů. Popadl ji strach. Začala couvat. Pak si všimla, že vedle ní leží mrtvola jednoho z Vardenů. S mečem v ruce. Neváhala a chopila se zbraně. Bylo to na poslední chvíli, protože přesně stačila odrazit jeho útok. Zaúpěla, protože urgal měl neuvěřitelnou sílu. Nemyslela, že ten nápor vydrží. Najednou na ni však netvor málem spadnul. Bleskurychle uhnula, aby ji nepolámal. Všimla si, že z jeho zad trčí zkrvavená sekyra. Pak nad ním uviděla drobného trpaslíka, který si sekyru z jeho hřbetu vypáčil. Pak na Nasuadu mrknul a rozběhl se k dalším nepřátelům, aby jim udělal to stejné. Nasuada energicky vstala a znovu vzala do ruky meč. Nikdy s ním ještě nebojovala, ale teď neměla na výběr. Buď se nechá zabít, nebo to zkusí. Rozhodla se pro druhou možnost. Připadala si jako blázen, ale zjistila, že na tom s mečem není zas tak špatně, když probodla několika urgalům břicha. V tu chvíli ji vždy trošku zahřálo u srdce. Nikdy si nemyslela, že bude mít potěšení z něčí smrti.
Bitva ubíhala dál zběsilým tempem. Mrtvých přibývalo neuvěřitelnou rychlostí na obou stranách. Nasuada byla neuvěřitelně unavená, ale na přestávky nebyl čas, leda by si přála být o hlavu kratší. Sem tam zahlédla ve vzduchu Eragona se Safirou. I oni byli zmožení, ale přesto za sebou zanechávali spoušť. Párkrát viděla i Ažihada, nebo někoho jiného známého. V takovou chvíli se snažila dostat od nich co nejdál. Nasuada si přála, aby už byl konec, ale boje se táhly dál.
Po dalších hodinách měla ztrnulé ruce a bolavá záda. Na těle mě několik zranění, ale bolest se snažila ignorovat. Měla pocit, že to prohraje, že nevydrží a padne. Každé ohnání mečem bylo čím dál složitější. Bylo těžší o to, že prostě nebyla šermíř. Ale v jednom momentě nastal zlom. Celý Farthen Dûru strnul, když jejich boj přerušil něco neočekávaného a neuvěřitelného. Stěnami hory proletěli duchové. Urgalové jakoby zapomněli, že jim jde o životy. Byli jako nehybné sochy, než se rázem vzpamatovali a začali útočit jeden na druhého. Všichni Vardenové i Nasuada na to nevěřícně hleděli. Nebyl však čas na úžas. Bezhlavě, pohnání novou energií se vrhli do té nepřehledné vřavy.

Nasuada se procházela mezi těly mrtvých. Byla celá špinavá a unavená. Meč, který ještě pořád držela v ruce jí vypadl a tvrdě dopadl do udusané hlíny. Zhluboka vydechla. Vzápětí jí přeběhl mráz po zádech, když uviděla, čí postava se před ní tyčí. Šance, že by ji nepoznal byla minimální. Ažihadovy oči se rozšířily překvapením, ale vzápětí z nich mohly začít šlehat blesky.
„Ty…“ vydechl potichu.
Nasuada si s dalším povzdechem sundala helmu.
Její otec se začal třást. „Pojď se mnou… musíme si… promluvit!“ začal odsekávat.
„Ale…“ začala se obhajovat.
„Ticho!“ zaburácel Ažihad, až se za nimi otočila skupinka mladých, ztrhaných vojáčků. Ti se hned na to raději podívali jiným směrem a šli si po svých.
„Proč jsi tu zůstávala?“ zařval nepříčetně. „Chtěl jsem, abys byla tady! Mohla jsi být mrtvá!“
„Ty taky!“ křikla naštvaně Nasuada, která se přestala ovládat. Musela mu říct, proč tu byla. Otec, neotec.
„To je něco jiného!“
„To tedy není! Ty jsi taky mohl zemřít!“
„Nebudeme o tom mluvit teď. Pak to probereme,“ uzavřel jejich krátkou hádku. Odvrátil se k ní zády a odešel pryč.
V Nasuadě to vřelo. Byla na Ažihada nazlobená. Byla ráda, že jí slíbil vyřešit to potom, snad k tomu bude mít dobré argumenty. To ale nevěděla, že tohle byla ta poslední řeč, kterou se svým otcem vedla.

Komentáře