Na některé věci se prostě zapomenout nedá...

Postavy: Hermiona Grangerová
Období: Po posledním boji
Obsah: Povídka v rámci HP štafety. Věnováno Kristine.
Věková hranice: Bez omezení
Beta-read: Slunenka

Když mi přišel můj první dopis z Bradavic, byl to jeden z mých nejšťastnějších okamžiků v životě. Na takové chvíle se prostě nezapomíná. Ještě teď si dokážu vybavit sama sebe, jak držím v ruce obálku z hrubého pergamenu. Kam se hrabala obyčejná mudlovská škola na jednu z nejproslulejších akademií čar a kouzel na světě. To se vůbec nedalo srovnat. S novou školou přišly nové zvyky, nové věci, celý nový svět. A také noví přátelé. S Harrym jsem vždy vycházela dobře. Sice byl kolikrát k nevydržení, když na nás začal řvát, ale měla jsem ho upřímně ráda. Ale vztah mezi mnou a Ronem byl vždycky poněkud jiný. Nebyl den, za který by jsme se nestačili pohádat, nebo aspoň do sebe „vrtat“. Na druhou stranu jsme toho spolu tolik dokázali. A za to jsme vděčili hlavně našemu pevnému přátelství. Musím přiznat, že kamarádství šlo kolikrát hodně stranou. Nebylo se čemu divit, když měl Ronánek citů asi tolik jako prázdný, rezavý kotlík. Tím mě dokázal vytočit k nepříčetnosti, svým ohromným taktem a ohleduplností k druhým. Myslím to samozřejmě ironicky. A pak tu byla ta jeho krysa, tedy ten zrádce Petigrew, který mu spával na polštáři u hlavy nebo v kapse. Nebo ten vánoční ples ve čtvrťáku a Krum. Ach, teď jsem uhodila hřebíček na hlavičku, Krum. Viktor byl další příčinou našich rozepří. Zprvu se mi nelíbil, byl to konce konců jenom hráč famfrpálu. Nakonec to skončilo jinak. Zamilovala jsem se do něj. A když mě tenkrát pozval na ples, nemohla jsem za žádnou cenu odmítnout. Z Ronovy strany to byl strašný výbuch. Zprvu se mi nechtělo věřit, že vážně tak moc žárlí, ale skutečno to tak bylo. Nakonec jsme to nějak přešli a pak bylo všechno přesně jako jindy.
Na Viktora se ale zapomenout nedalo. Aby ne, když jsem si s ním dala svůj první polibek. Bylo to neskutečné, tenkrát se mi strašně klepala kolena. Měla jsem ho vážně moc ráda. A on mě taky. Pozval mě na prázdniny k nim domů do Bulharska. Nejela jsem. Nebylo to bezpečné, kvůli Voldemortovi. Viktora se to naštěstí nijak nedotklo, bral to. Kontak jsme udržovali i nadále. Písávali jsme si několika svitkové romány. Přesto všechno jsme se dohodli, že nějaké hlubší vztahy navazovat nebudeme. Nemělo by to smysl.
S Ronem to bylo pořád stejné. I když tak stejné zase ne, haštěřili jsme se ještě víc. Ale jak se říká, co se škádlívá, to se rádo mívá a v našem případě to platilo dvojnásob.
Rána pod pás, směrovaná mě, přišla v šestém ročníku. Tentokrát se žárlivost chopila mě, když se k Ronovi připletla Levandule Brownová a on jí takzvaně skočil na lep. To na mě bylo trochu moc. Tak nějak jsem se zhroutila, i když jsem to jakž takž ukrývala před ostatními. Nechtěla jsem, aby někdo viděla, jak jsem slabá. Levanduli jsem nikdy neměla nijak zvlášť ráda, ale tohle byla poslední kapka. Záviděla jsem jí, strašně jsem jí záviděla. Litovala jsem, že jsem nebyla na jejím místě. Že jsem se nevodila s Ronem za ruku. Ale já mu to oplatila a to ne moc mírně. Věděla jsem, že Ron nesnášel Cormaka McLaggena, a tak jsem toho dlouhána využila, jak se patří. Začala jsem s ním chodit, čímž jsem našim uvrkaným hrdličkám doslova vyrazila dech. Moc dlouho to nevydrželo. McLaggen byl sobecký pitomec, který měl v hlavě jenom famfrpál a piliny.
Ronovi a Levanduli to taky po čase začalo pěkně skřípat. Myslím, že já jsem byla jednou velkou příčinou jejich rozmíšek. Když se rozešli, nemohla jsem předsírat, že mi to bylo lhostejné. Právě naopak, měla jsem hroznou radost. Cítila jsem, že by nám to snad mohlo konečně vyjít. A taky, že vyšlo. Před posledním bojem jsme si konečně řekli, že se milujeme. Pravda, trvalo nám to. Kdyby to zrovna nebyla tak obtížná situace, vznášela bych se v načechraným oblacích. Taky jsme si slíbili, že jestli to přežijeme, vezmeme se a budeme mít děti, Spoustu dětí. A stanou se z nich pracovnící ministerstva, světově známí hráči famfrpálu a také vynikající učitelé v Bradavicích. Zvláštní, že jsme v sobě měli tolik humoru. Ten nás ale velmi brzy přešel.
Přežili jsme, oba, jako jedni z toho mála. Padlo tolik výborných kouzelníků, Harry i Ginny. A to všechno kvůli jednomu, jedinému parchantovi. Za ty dva jsme vybrečeli hromady papírových kapesníků. Smutek však rychle odešel, my jsme se vrátili do normálních kolejí a žili jsme jen jeden pro druhého. Slib, který jsme si dali, jsme také dodrželi. Vzali jsme se a narodil se nám syn. Ukázalo se, že zdědil vlohy po tatínkovi a po strýčcích, protože doteď hraje za Anglii famfrpál, jako odrážeč. Oba jsme na něj byli tak hrozně moc pyšní.
Já a Ron jsme měli šťastné manželství. Takové normální. Přestali jsme se hádat, nemohli jsme být jeden bez druhého ani minutu. Často jsme chodili na dlouhé procházky a vraceli se pozdě domů, k vyhřátemu krbu a vřelému čaji. Všechno to bylo úžasné, než...
Asi sedmdesátiletá stará žena škrtla sirkou o krabičku a zapálila maličkou čajovou svíčku v zašlém kovovém stojánku. Pak jej v ložila zpátky do malé lucerničky na hrobě, která byla postavená na mramorové desce hrobu. Ohěň v ní vesel plápolal, i když k radosti rozhodně moc důvodů nebylo. Ta paní odhrnula svou vrásčitou rukou pestrobarevné podzimné listí, aby náhrobek aspoń trochu očistila. Položila na hrob kytici rudých chryzantém, které už předtím natrhala na své zahradě a smutně vzdychla. Dnes to bylo na den přesně deset let, co její manžel zemřel. Pořád se s tím nedokázala vyrovnat. Milovala ho i nadále, i když byl mrtvý a jeho duše i tělo byli pryč.
Její hnědé oči vzhlédly k šedivé obloze. Vypadalo to, že bude brzy pršet, dokonce to včera říkali v počasí a v televizi přece nelžou. Žena se naposledy podívala na fotografii muže, která byla umístěná na kamené desce. Jeho jméno bylo již špatně čitelné, protože se zlatá vrstvička, kterou bylo napsáno za ta léta odloupla. Zatlačila slzu, která se ji do očí drala pokaždé, když na Rona pomyslela. Radši se vydala pomalým krokem k černé kovové bráně, která vedla ven ze hřbitova. Měla ho před očima, Rona. V mysli se jí vybavoval jeho smích. Každý jí říkal, aby už konečně zapomněla, ale to ona přeci nemohla. Protože na některé věci se prostě nezapomíná... Začalo pršet...

Komentáře