Chryzantémy

Postavy: Ona, její matka
Období: Současnost
Obsah: Krátká jednorázovka o nešťastné dívce lpící na svých milovaných květinách...
Věková hranice: Bez omezení
Beta-read: Slunenka

Chryzantémy. Pro někoho to byly a jsou jenom obyčejné kytky. Kytky, kterých jsou na světě tisíce. Ale mě vždy přímo fascinovaly. Vydržela jsem se na ně dívat celé hodiny a nikdy mě to neomrzelo. Právě naopak. Pokaždé jsem na nich objevila něco nového, a i když to byla jen drobnůstka, mému oku neunikla. Ať už šlo o maličko jiný odstín květu, než obvykle, či jiný tvar listů. Ostatním ani vůně chryzantém nic neříkala, prohlašovali, že prý ohavně páchne. Pro mě ta vůně, která mě přímo omamuje, znamená víc. Připomíná mi mé velmi rané dětství. Neříkám, že teď jsem nějaká stařenka. Před rokem jsem se dostala z puberty, která u mě vlastně ani nebyla znát. Odmalička jsem byla spíš klidná, tichá a věřila jsem spíš chladnému rozumu, než horoucím citům, které byly skryté někde uvnitř mého srdce. Nikdy jsem je nedávala najevo, zůstaly zamčené na dva západy.
Má matka chryzantémy nenáviděla a ta zášť vůči těm nejkrásnějším květinám pod sluncem přetrvala dodnes. Říkala jim „kvítí leda na hřbitov“. Přesně si dokážu vybavit ten její kyselý a tak trochu vzpurný výraz, když jsem pugét chryzantém donášela domů. Donášela? Musím to upřesnit a musím se přiznat. Kradla jsem je vždycky naší staré sousedce z vedlejšího domku, která se mi vryla do paměti svým neuvěřitelně skřípavám hlasem. Vždy, když někam odjela, třeba k doktorovi, vplížila jsem se na její zahradu a chryzantémy natrhala. Nikdy mě při tom nechytla, i když jsem párkrát měla na mále. Nepřišlo mi to špatné nebo nějak zvrácené, spíš mě to naplňovalo štěstím, že ty květiny držím v ruce a jsem jim tak moc blízko. Že jsem si k nim mohla přičichnout. V tu chvíli se mi vy mysli vyjevila rozesmátá mužská tvář s hnědýma, zářivýma očima. Tvář mého otce. Při tom mi obvykle začaly stékat po tváři slzy smutku a stesku. Táta mi pořád strašně chybí, i když je tomu již šest let, co zemřel. Já se s tím těžko vyrovnávala. To díky němu jsem objevila krásu chryzantém. Pokud to bylo možné, donesl mi jich obrovskou kytici. Z té jsem se pak těšila, dokud nezačaly sklánět své hlavinky k zemi. Potom jsem je musela s nějvětší lítostí vyhodit a matčino srdce zajásalo. Ona je vlastně nenáviděla hlavně kvůli tátovi. Pokaždé se jí vybavil, stejně jako mě, což vyplavilo na povrch bolestivé vzpomínky na jeho smrt. A to nemohla snést. Proto se radši schovávala za umělou a nepřirozenou masku netečnosti a chladu. Nedávala na sobě nikdy nic znát. Tvářila se, jako by bylo všechno v pořádku, taťka nezemřel, jenom si zašel na pivo třeba do hospody. Zprvu mi to hodně vadilo, ale časem jsem sí to neměla za zlé. Každý je nějaký.
Zrovna byly dušičky. Jako každý rok jsme se vyhradily jeden víkendový den, obvykle neděli, abychom uctily památku mrtvých. Vystoupila jsem z auta a jednou rukou, protže jsem v té druhé měla jak jinak chryzantémy, jsem se přitáhla límec kabátu. Pofukoval nepříjemný ledový vítr , který nás sem tam švihl do tváří. Šedé, zamračené nebe přímo zrcadlilo mou ponurou náladu. Přešel mi mráz po zádech. Matka na mě kývla a obě jsme vyšly směrem k hřbitovní bráně. Byla kovová, černě natřená, překrásně zdobená. Přímo vybízela, abyste jí prošli. Byla jako branou do jiného světa, do světa neživých. Protože jsem šla první, otevřela jsem ji a všela jsem. Místo bylo rozdělené na dvě poloviny širokým chodníkem, který byl z obou stran lemovaný řadou stromů. Zadívala jsem se na ně. Už byly bez listů; jejich holé větve se natahovaly k obloze a působily tak trochu strašidelně, ale přesto krásně. Na jednom stromě seděla vrána. Shlížela na všechny, jakoby ona měla na vrch, jakoby byla jedinečná. Snad si všimla mého pohledu, hlasitě zakrákala, vzlétla a zmizela bůhví kam. Přidala jsem do kroku a šla jsem mě dobře známou cestičkou mezi náhrobky, až jsem stanula před jedním úplně jednoduchým. Nohy mi ztěžkly, když jsem uviděla na náhrobku fotografii mého otce. Mamka se chopila sirek a zapálila malou svíčku na jeho počest. Oči mi zvlhly. Naposledy jsem ke chryzantéma přivoněla a položila jsem je na lesklou mramorovou desku. Zamrazilo mě při tom. Ještě chvíli jsme tam tiše stály a myslely jsme na něj. Po pár minutách jsme se po nevyslověné shodě obě otočily a vracely se k autu. Nevím proč, ale v tom okamžiku jsem si uvědomila, že nejde žít minulostí. Že musím žít přítomností. Jinak bych totiž zvadla jako chryzantéma, když ji obejde dech mrazu.

Komentáře