2.Je ti špatně?

Postavy: Nějaké, nedůležité
Období: Současnost
Obsah: Tak jsem se pustila do své první, originální, kapitolové povídky. Jestli se ptát o čem bude, odpověď je jednoduchá. O životě. O jeho asburditě, ironii nebo náhodách. Budou to moje postřehy o jiných lidech, o různých událostech nebo o mně samé. Kapitoly budou krátké a netuším kolik jich bude. Budu to psát do té doby, dokud se nenajde jediná příhoda, která by nešla převést do povídky. Teď přeju pěkné počtení.
Věková hranice: Bez omezení
Beta-read: Slunenka

Bylo už vám někdy špatně ve škole, během vyučování? Určitě ano, takže víte, jak je to nepříjemná a hloupá věc. Sedíte v lavici, máte pocit, že budete zvracet a ještě k tomu musíte snášet zdlouhavé řeči učitelů. A mě se přesně tohle stalo. Už ráno mě dost bolelo břicho, měla jsem křeče. Řekla jsem si, že to ve škole vydržím, jak si říkávám, nejsem z cukru. Byla blbost si hrát na "hrdinku". Už v první hodině, na kterou jsem málem přišla pozdě, jsme se svíjela a v duchu naříkala. Proto jsem se o následující přestávce otočila na svou kamarádku Ivetu, jestli by nešla se mnou, abych řekla naší třídní učitelce, že je mi zle. Iveta byla tak hodná, že kývla a tak jsme šly. Ještě se k nám připojila další naše kámoška Katka, že prý se nudí. Tak jsme pěkně vyšly do dalšího patra, kde byla sborovna. Iveta zabouchala na dveře a asi jí to dalo hodně práce, protože má ruce jako párátka a dveře sborovny jsou vážně tlusté. Ale nakonec kdosi vevnitř její ťukání uslyšel a ven vyšla naše třídní. Svou obvyklou větou "Copak kočky?" se chtěla trochu zorientovat.
"Paní učitelko, Kláře je špatně," předběhla mě Iveta ve shrnutí mého zdravotního stavu. Jako bych potřebovala mluvčího, jistě.
"Tobě je špatně?" vyvalila na mě učitelka oči.
Ne, není paní učitelko, vážně ne. "Jo, je," řekla jsem.
"Co tě bolí?" zeptala se a už to začalo.
"Břicho," zahučela jsem. Katka s Ivetou tam jenom nezúčastněně stály a mlčely.
"Co to tu je?" vyšla ze sborovny další učitelka, která byla v domnění, že jsme tam s holkami samy.
"Klárku bolí břicho," informovala ji naše třídní.
"Komu je špatně?" ozvalo se z další třídy.
Klid, Kaji, klid, mysli na něco hezkého, třeba na Franz Ferdinand, jo, to je ono.
"Klárce."
"Aha," řekla učitelka číslo tři a šla si po svých. Ulevilo se mi.
"A co tě bolí?" vyptávala se "druhá" učitelka, která nás naštěstí z ničeho nemá. Ano, naštěstí.
"Břicho." Ale vůbec si nepřipadám jako blbeček, to je vyloučeno.
"Chceš jít domů?" otočila se na mě třídní.
Otázka dne. Kdo by nechtěl jít domů? Řekněte mi kdo? Ale copak není trochu trapné vyvalit na plnou hubu, že bych nejradši vypadla, protože mám pocit, že se mi rozerve břicho?
"Měla by si vzít nějaký prášek," mínila jedna z nich.
Ježiši! To do mě chtějí cpát prášky? Už jsme vážně jenom čekala, kdy mě začnou utěšovat, že neumřu. Bože. Učitelky mě tam na chvilku nechaly stát jenom s Ivet a Katkou.
"Klárko!"
Ne, jenom to ne. Hlas naší "milé" paní ředitelky, kterou tak nemám ráda. Samozřejmě se mě zeptala, co mi je a já jí popravdě odpověděla. Pak se neuvěřitelně hloupě vyptávala, jestli to už ví naše třídní. Kdybych tu nebyla, tak by to nevěděla, ale já jsem tam byla, takže jsem s ní asi mluvila.
"Tak proč nejdeš domů?"
Už podruhé ta samá situace. Ach jo.
"Pojď, vezmu si tě na starost, zavoláš mamince."
Ani netušíte, jak moc trapně mi bylo. Panebože, vždyť už nejsem prvňačka a ony se mnou stejně tak zacházejí. Paní učitelky by se někdy měly zamyslet nad tím, jestli tu starostlivost o nás někdy trochu nepřehánějí. Nakonec se do mě přece jenom dostal jeden Endiaron od zástupkyně ředitelky. A šla jsem domů. A byl klid.
Příště budu zticha.

Komentáře